Mezi žirafami byl vysoký krk symbolem krásy – čím vyšší krk žirafa měla, tím byla krásnější. Nejvyšší krk v širokém okolí měla žirafa jménem Sára. To ji činilo nejkrásnější žirafou ze všech. A Sára si to moc dobře uvědomovala – byla na svůj krk velmi pyšná a vůbec se tím netajila. Chovala se k ostatním domýšlivě a povýšeně. Utahovala si z žiraf s menším krkem a kamarádila se jen s těmi, které měly také vysoké krky.
Nebyla to však skutečná přátelství. Žirafy, které se se Sárou kamarádily, se jen cítily bezpečněji, když ji měly na své straně. To byl jediný důvod, proč se s ní přátelily. Ve skutečnosti ji neměly rády a svým způsobem se jí vlastně bály. Ostatní žirafy, kterým se Sára jen posmívala, k ní chovaly ještě větší zášť. Nikdo zkrátka neměl namyšlené žirafy rád.
Jednoho dne, když se Sára se svými zdánlivými kamarádkami vydala na procházku po savaně, se zase posmívala všem žirafám s nízkým krkem, které potkala. „Vždyť ty mi nesaháš ani po kopyta!“ Řekla jedné. „Jak ty můžeš vůbec dosáhnout na stromy pro listí?“ Utahovala si z další. Tak to pokračovalo celou procházku. Její kamarádky jí jen nejistě přitakávaly a tiše ji následovaly.
Pak se ale něco stalo – Sára zakopla o spadlý strom, neudržela rovnováhu a tvrdě dopadla na zem. Ucítila bolest v krku – určitě si ho narazila. Začala svým přítelkyním nařizovat, ať jí pomůžou. Ty se ale raději rozutekly, protože se bály. Sára se namáhavě postavila zpátky na nohy. Krk ji bolel, takže ho musela držet ohnutý dopředu.
Bolest trvala několik dní, během kterých musela Sára chodit s ohnutým krkem. Všechny žirafy se jí za to smály – normálně by to samozřejmě nedělaly, ale chtěly Sáře vrátit to, jak se k nim chovala. Sára se cítila poníženě. Uvědomila si, jak ošklivě se k ostatním žirafám chovala. Také jí došlo, že jejím kamarádkám na ní vůbec nezáleželo, když ji tam po pádu nechaly ležet.
Toto uvědomění změnilo Sáru k nepoznání. Začala se k ostatním chovat lépe, přestala se jim posmívat, a dokonce si našla opravdové přátele. A krk se jí po několika dnech uzdravil.
