Vítejte u Broučka v chaloupce pod jalovcem

7 min. čtení

Slunko bylo u samého západu, a svatojanští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu, tam se to pěkněji spalo, lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří a počal se houpat: houp, houp, houpy, houp. Ale najednou se to jaksi trochu moc rozhouplo, houpy, houp a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.

Tatínkem to trhlo, takže byl celý polekaný.

„Zatrápený Broučku, co pak tak musíš křičet!“

„Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!“

„A jak pak?“

„I já jsem spadl s postele.“

„Tak sis měl dát pozor.“

„Ale když ono mne to přece bolí.“

Maminka měla už zatím snídani hotovou a šla je budit.

„Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat. A co pak ty, Broučku, už pláčeš! Sotva jsi oči proloupl!“

„Ale když já jsem se tak udeřil a tatínek chce, abych nekřičel.“

„I, jen pojď. Dřív než kočička vejce snese, všecko se ti zahojí. Zatím se pěkně umyjeme a budeme snídat. Pojď.“

A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky a tatínek se modlil:

O náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme.
Bojíme a posloucháme
a přitom se rádi máme.

Na to říkal Brouček svoji modlitbičku: „Požehnej nám Pane Bože, prosíme tě pokorně,“ a pak už hned držel svoji dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelenou polívčičku a Brouček, třeba, že všecky polívčičky rád, vždy a vždycky, tu zelnou přece ze všech polívčiček nejraději. Snědl svůj plný talíř a maminka mu ještě ze svého přidala.

Ale tatínek, že už má čas, slunko, že je už dávno za horama. Honem dal mamince hubičku, nechal si od Broučka políbit ruku.

„A teď Broučku, pěkně poslouchat, ať mně pak maminka nemusí žalovat.“

„Ne, tatínku. A já vás vyprovodím, ano?“

„Tak pojď.“

A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a pak jen tak daleko, co mohl Brouček domů uhlídat, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neuměl a tatínek mu řekl: „Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat.“

A Brouček šel. Chaloupku měli vystavěnou ve stráni pod jalovcem a krytou suchým špendličím. Brouček si vylezl na stříšku, spustil se a letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky na stříšku, pak se zas pustil a letěl až k dubu a zas zpátky a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ke kmotřičce.

„Kmotřičko, jestli pak už jste vzhůru?“

„I, Broučku, bodejť bychom byli!“

„A Beruška také?“

„Bodejť bych byla, Broučku. Co pak nám neseš?“

„Já? Nic. Ale, pane, to už umím lítat: Od našich až sem, a zas k našim, a zas sem, a zas k našim, a zas sem, a jakoby nic. Že bys to nedovedla!“

„I však já jsem Beruška a nejsem žádný Brouček. Vaše maminka, myslím, také moc lítat neumí.“

„Moc ne. Ale, pane, já jsem dnes ráno spadl s postele.“

„A tos křičel, viď.“

„A jak pak ty to víš? Co paks to slyšela?“

„I neslyšela, ale to já už vím, že jsi takový křikloun.“

„Že já jsem křikloun? Ó ty Berouši!“

A už zas Brouček letěl. Maminka už měla doma uklizíno, a cídila právě okna, že se až, až třpytila.

„Kde paks byl tak dlouho, Broučku?“

„„A co paks tam dělal?“

„Nic. Já jsem tam byl jen tak u okna.“

„A co pak ti dali?“

„Nic. Já jsem nic nechtěl.“

„To oni ti přece něco dali. Včera kmotřička povídala, že až tam přijdeš.“

„Oni něco mají?“

„Inu, to by to byla kmotřička nepovídala.“

„Hm, nechť si to nechají.“

„Však ty si tam pro to půjdeš.“

„Nepůjdu.“

„Půjdeš. A jak paks daleko tatínka vyprovodil?“

„Daleko. Až k těm třem olším.“

„Nu, to není daleko. To se budeš muset ještě moc učit, než budeš moci s tatínkem lítat a pěkně lidem svítit.“

„A co pak se těm lidem musí svítit? Však my si svítíme sami!“

„Inu, když oni mají noc, když my máme den. Oni teď spí.“

„A tak proč pak jim tatínek svítí, když oni spí?“

„I, holečku, to tak musí být, to už Pán Bůh tak chce, a ty také poletíš s tatínkem tam daleko, a budeš pěkně svítit. Jen jdi a uč se lítat.“

To se Broučkovi líbilo a už zas lítal. Vylezl si na stříšku, spustil se a letěl, letěl v druhou stranu až ke kaštanům, a hned zas zpátky až na stříšku. Ale dál se mu jaksi nechtělo. Zůstal si sedět, a tu na jednou vidí, že se jim počíná z komína kouřit. A už seděl na komíně.

„Maminko, copak se vám na ohnisku chytá?“

„I nic holečku. Já si chci udělat na polívky jíšku.“

„A že vám to, maminko, zafouknu!“

„Ne, ne, já nechci. Necháš toho!“

Ale Brouček přece foukal, a už by to byl málem zhasil, kdyby byla maminka honem nepřiložila trochu suchého chvojí. Plamen vyšlehnul, za ním se valil kouř a Brouček počne křičet a křičí a křičí a leze se stříšky dolů.

„Ach, maminko, když mně ten kouř vlezl do očí.“

„Vidíš, ty škaredý Broučku! Dobře tak, když ne chceš poslouchat. Nevíš, co ti tatínek přikazoval, a zač se ráno modlíme? Počkej, počkej, já to všecko povím.“

„Ale, maminko, když mně vlezl ten kouř do očí, a tak mne štípal.“

„I to ti patřilo, a ještě dostaneš, až jen tatínek přiletí. To bude z tebe krásný Brouček!“

„Ale vždyť já jsem vám to, maminko, nezhasil.“

„Ale chtěls mně to zhasit, a věděls, že to nechci. Ne, vidíš, to já ti nesmím prominout. Co pak by z tebe bylo! Až jen tatínek přiletí. A kmotřičce to na tebe také povím, a kmotříčkovi a Berušce.“

„Ale, maminko, vždyť jsem vám to nezhasil, a já už vám to víckrát nebudu zhášet. Prosím vás, maminko, neříkejte to.“

„Ne, to já musím říci.“

Ale když Brouček moc prosil a prosil, a už zas plakal, a pořád prosil a sliboval, že už bude poslouchat, tak si maminka dala říci, a že to nepoví.

„Nu, tak. A už neplač. A dej si na sebe pozor. To by tě neměl nikdo rád. Brouček musí poslouchat. Vidíš, jak tatínek poslouchá.“

„Tatínek? Koho pak on poslouchá?“

„I, Pána Boha poslouchá. Vždyť víš, že každé ráno letí z domu, a jest celý den pryč až do noci, a třeba že ho křidélka bolí, druhý den už hned zas letí, jen aby byl poslušný. Vidíš. A kmotříček také poslouchá, a kmotřička také a Beruška, ta teprve poslouchá. A ty pořád ještě vzlykáš, a jsi takový umouněný!“

A Brouček: „Maminko, já se půjdu koupat.“

A maminka: „Jdi, jdi.“ Však ona věděla, že se jí Brouček neutopí.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Komentáře: 6

      1. Originál od Karafiata ? To asi ne.. Někde tam chybí slova, nebo přebývají uvozovky popř. jiné věci. Fakt se to cte špatně.

      2. prostě hrozný špatně se to čte třeba tam máte paks a něco takového ale jestli jsi malí třeba 10ti letý chlap tak jako by to mohlo ujít no ale kontrolujte si to po napsání

  1. Nádherná pohádka. Krásně se čte, je to uchováno postaru a tím je to krásné, úsměvné a přitom aktuální, jaký je brouček neposlouchá jako naše děti. Velmi poučné. Díky, pane Karafiáte, že se tak jednoduše umíte vyprávět o Bohu a o životě!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..