Jak se kočka Bětka začala kamarádit s pejsky

4 min. čtení

Kočka Bětka měla odjakživa spoustu kočičích kamarádek – mourovaté, zrzavé, bílé, černé, flekaté, znala kočky perské a bengálské, britské, skotské a norské, sibiřské i americké, turecké i evropské, zkrátka všechny kočky, které kdy, kdo viděl, s těmi všemi se Bětka kamarádila.

Většinu jich znala už z kočičí školky, některé poznala na střeše, jiné na půdě, další zase na dvorku za domem. Většinu času den, co den trávila tím, že se pohodlně nasnídala, a pak obcházela všechny své známé v celém sousedství. Tam si smlsla na myšce, jinde se nechala pohostit trochou mléka, s každou ze svých známých si vždy o něčem popovídala.

„Tak jak se daří, sousedko? Mňouká se ti dobře?“ zdravily jí vždycky, jakmile byla na dohled.

„To se ví,“ odpověděla. „Jen dneska mám trochu vyschlo v krku. Trochu mléka by to chtělo nebo nějaký pamlsek.“

Kočka Bětka se nejraději procházela po ulicích. Jednou za týden měly vždy se všemi jejími kamarádkami kočkami sraz na půdě domu, kde bydleli její lidé. To pak přinesly všechny možné pochoutky a hodovaly společně až dlouho do večera, povídaly si a bavily se, smály se a radovaly skoro až do rána! 

Jindy zase celý den pobíhaly po ulicích, protahovaly se uličkami a ploty, prolézaly zahradami, lezly po střechách a po okapech, a hrály na kočičí babu. Dokázaly takhle za den proběhnout celé město! Bětka tyhle jejich hry milovala.

Byl zas jednou večer, to měly mít kočky svůj obvyklý sraz na půdě, a kočka Bětka se protáhla dírou ve střeše. Když ale hupsla – potichoučku, jako duch – na podlahu a rozhlédla se kolem, nikde nikdo. Copak jsem zabloudila? pomyslela si. Pročpak tu nikdo není, kam se všichni poděli? Cožpak jsem na špatné půdě? Ale nebyla, byla to ta správná půda, a nikdo tu nebyl. Pak náhle uslyšela divné zvuky zvenku. Rychle se protáhla zpět a podívala se dolů na ulici. A vida, tady jsou všichni! pomyslela si Bětka, když uviděla všechny své kamarádky, jak se prohánějí po ulici.

„Hej!“ Mňoukla na ně dolů ze střechy. „Co tam dole děláte? Dnes přece nehrajeme na honěnou, dnes máme sraz na půdě!“ V tom si ale všimla, že kočky nejsou samy. Bylo tam spousta dalších chlupáčů. Vždyť jsou to psi! Pomyslela si náhle Bětka. Ale co tam dělají? Psi jsou přece naši nepřátelé! Kočky se se psi nikdy nebaví!

„Vy si snad hrajete se psy?“ volala Bětka zmateně.

„Přesně tak!“ volaly na ní kamarádky. „Narazily jsme na psí exkurzi ve městě a ukázalo se, že je s nimi velká legrace. Nevíš, proč jsme se jich vždycky tak bály? Jsou moc fajn!“

„Přidej se k nám!“ zavolala na ní další z koček. „Bude legrace, uvidíš!“

„To ne, já si se psy nehraju!“ odporovala Bětka. „Jsou chlupatí, zlí, a mají dlouhé zuby!“

A tak Bětka strávila večer na půdě sama, zatímco všichni ostatní dole hráli až do večera na babu. A tak to bylo i druhý den, i ten další a další, pak to tak bylo celý týden a pak celý měsíc. Bětka stále trucovala a pořád byla na půdě úplně sama.

Až jednou, když už to Bětku omrzelo, slezla dolů ze střechy na ulici. Dlouho jí všichni přesvědčovali, aby se k nim přidala, až konečně se Bětka nechala přemluvit. Že jí to ale trvalo! Přidala se k ostatním a hráli na babu – byli tam všichni psi, jezevčíci a vlčáci, labradoři a bernardýni, pitbulové a pudlové, ovčáci a retrívři, čivavy a buldoci, boxeři a dobrmani, buldočci a kolie, zkrátka všechny rasy psů, na které můžete pomyslet. A všichni spolu dobře vycházeli. Tehdy Bětka pochopila, že se kočky přece nemusí bavit jen s kočkami – ale můžou si rozumět se všemi zvířátky, která na světě jsou, a být s nimi přátelé.

5/5 - (6 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Komentáře: 3

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..