Sluníčka bylo čím dál víc a vylákalo ven i starého pana vědce, který seděl před svým domem na oblíbené lavičce a vyhříval se. Vedle něj seděl malý Jiřík, který panu vědci vyprávěl, jak se mu v noci zdál sen o čokoládě.
Zdálo se mu, že čokoláda kolem něho tekla proudem a on si ji nabíral a nabíral a jedl, až prý ze spaní pomlaskával. Pan vynálezce se usmíval a se zájmem poslouchal.
„Taková dobrota!“ shodli se oba. „Sladká a tekutá, hmm.“ Zavřeli slastně oči.
Když se pak rozloučili, měl pan vědec na čokoládu takovou chuť, že se rozhodl, že si vyrobí právě takového robůtka, který by mu dokázal sladkou a tekutou čokoládu vyrobit.
Začal hledat recepty, jak se vlastně taková čokoláda dělá. Pustil se do nakupování přísad, a pak spěchal do pracovny, kde dlouho něco počítal, rýsoval a kreslil. Pak se vydal do svého skladu, kde měl nepřeberné množství nejrůznějších součástek. Vytáhl nálevku, míchadlo a prostorný zásobník na přísady.
„Tohle se bude určitě hodit.“ Zhodnotil pohledem pan vědec navršenou hromadu. Potom se vrhl do práce a začal sestrojovat zbrusu nového robůtka na výrobu čokolády.
Hotový robůtek měl na hlavě trychtýř, do kterého se nalévalo mléko. V bříšku se mu mléko zahřívalo, což bylo pro robůtka velmi příjemné a smíchávalo se s voňavým a sladkým čokoládovým práškem. Promíchávalo se pomalu a dlouze, aby se spojily všechny chutě, a pak už stačilo jen zmáčknout čudlík a do hrnečku vytekla voňavá hustá teplá sladká čokoláda.
Pan vědec si naplnil první hrníček, a jak si pochutnával, ušpinil si celou pusu. Tvářil se ale velmi spokojeně.
Pak postavil nového robůtka na výrobu čokolády před svůj dům a v tu ránu se k němu seběhla kupa dětí.
Prohlížely si ho a páni, ty mlsaly. Pusinky měly celé upatlané, ale nebyly sami. Přidali se k nim i maminky a tatínci a taky babičky a dědečkové a strejdové a tety.
Zpráva o úžasném robůtkovi na výrobu čokolády se rozkřikla tak rychle, že u něho nakonec stál zástup lidí. Ještě že měl robůtek tak velký zásobník.
Jenže byl mezi nimi i jeden nenechavý kluk a ten si usmyslel, že bude mít robůtka jen sám pro sebe. Nezajímala ho ani tak samotná čokoláda, ale zajímalo ho, jak takový robůtek vlastně funguje. Když se večer nikdo nedíval, vzal robůtka na záda a upaloval s ním pryč.
Robůtek se zmateně díval, jak se mu vzdaluje dům pana vědce a napadla ho skvělá myšlenka. Pootevřel šuplík se směsí na přípravu čokolády a ta se sypala cestou necestou, kam ho ten hoch nesl.
Najít robůtka pak nebylo těžké. Vůně čokolády vedla děti přímo k domu toho kluka a rodiče si to s ním už pěkně vyřídili.
Nakonec se přišel se skloněnou hlavou panu vědci omluvit.
„To mi spadl kámen ze srdce“, oddychl si pan vědec, když mu robůtka donesl zpátky. „A víš ty co? Potřebuju někoho, kdo by se mi o robůtka na výrobu čokolády pořádně staral. Pravidelně bys mu nabíjel baterie, občas mu prohlédneš spoje, promažeš šroubky a taky zkontroluješ kontrolky. Za to si pak můžeš dát tolik čokolády, kolik chceš.“ Povídal pan vědec a šibalky na kluka mrknul.
Ten nadšeně souhlasil, a všichni koukali, jak byl od té doby robůtek opečovávaný. I sám robůtek si to velmi užíval. Vypadal pořád jako nový, zářil čistotou a byl stále plný energie.
A ten kluk? Práce s robůtkem ho bavila natolik, že se pak vydal cestou vynálezců. S panem vědcem se stali přáteli, společně sedávali nad výkresy a výpočty a kdo ví, čím ten neposeda jednou překvapí.
Bylo to krásný 🤩💌