Kocour v botách

3 min. čtení

Žil byl jeden mlynář, který měl tři syny. Jeden z nich byl velmi pilný a pracovitý, avšak zbylí dva se jen poflakovali a práce pro ně nebyla.

Když jednoho dne starý a chudý mlynář zemřel, zanechal po sobě mlýn, oslíka a černobílého kocoura. Synové si museli rozdělit dědictví po otci.
Jeden z nich si ponechal mlýn, druhý si vzal osla a třetímu zbyl kocour.
Ti první dva chamtiví bratři mlýn i oslíka prodali. A co udělali s penězi? Ty za několik málo dní utratili a nic jim nezůstalo. Zato nejmladší ze synů – Jakub nevěděl, co si s kocourem počne, ale jeho společnost mu dělala obrovskou radost.

Když jednoho večera už Jakub usínal, kocour k němu přišel a povídá: „Dej mi pytel a pár bot. Za pár dní se vrátím a udělám z tebe toho nejšťastnějšího člověka v království.“ Jakub si myslel, že už sní. Přesto se zvedl a kocourovi podal pytel i boty, jak žádal.

Kocour si obul boty, pytel hodil přes rameno a vydal se do lesa. Pytel použil jako past na zajíce. Když se zajíc do pasti chytil, kocour popadl pytel i se zajícem a pelášil na zámek. „Můj pán – markýz z Karabasu vám posílá tento dar,“ řekl králi. Ten se podivil, protože žádného markýze z Karabasu neznal a ani o něm nikdy neslyšel. Avšak zajíc se mu velmi líbil, a proto si dar ponechal.

Další den kocour znovu nastražil past a do pytle chytil křepelky. Opět je přinesl králi s tím, že je posílá jeho pán – markýz z Karabasu. Král křepelky s díky přijal a kocour mu nosil různé dárky i několik dalších dnů.

Jednoho parného dne kocour Jakubovi nabídl, že by se mohli jít koupat do řeky. „Od dnešního dne ti budu říkat markýzi z Karabasu!“, oznámil kocour Jakubovi. Ten s nápadem souhlasil a na nic se kocoura neptal, jelikož věděl, že je bláznivý.

Když okolo řeky právě projížděl král se svojí dcerou, když kocour začal křičet: „Můj pán z Karabasu se topí! Pomóóóc!“ Král bez váhání přikázal svým sluhům, aby markýze zachránili, protože věděl, že k němu byl vždy milý a pohostinný.

Když ho vytáhli z vody, vzali ho na zámek i s kocourem a dali jim oblečení. Jakub – markýz z Karabasu králi nakonec přiznal, že kocour lhal. „Nejsem žádný markýz, jen chudý mlynářův syn,“ přiznal. Král si ho vážil za jeho upřímnost, a proto se rozhodl, že mu dá několik pytlů zlaťáků a princeznu k tomu. Svatba byla veliká a všichni byli spokojení. I kocour, který se měl jako v bavlnce.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených
Nahoru