O třech princeznách a zlém drakovi

To je divné, pomyslela si. Padací dveře uprostřed louky? Leonora byla tak zvědavá, že otevřela dveře a sešla po schodech dolů. Tam byla komnata se stolem a židlemi. Na jedné seděl drak.

„Čichám, čichám člověčinu. Sliny se mi z toho sbíhají a na stůl kapají,“ povídal temně.

„Prosím, nejezte mě,“ hlesla vylekaná princezna. „Jsem královská dcera. Když mě necháte živou odejít, tatínek král se vám jistě odvděčí.“

„Princezna, říkáš? Tak to si tě vezmu za ženu. Ale jenom když splníš úkol. Teď jdu na lov. Než se vrátím, sníš tuhle lidskou ruku.“

„Jak poroučíte, všemocný draku,“ vykoktala vyděšená dívka.

Drak odešel a Leonora osaměla. Co si jen počne? Na talíři před ní ležela lidská ruka obložená okurkami. Jen se na to podívala, dělalo se jí zle. Nu co, drak nic přece nepozná, řekla si Leonora. Popadla lidskou ruku a spláchla ji do záchodu. 

Za chvíli se vrátil drak. 

„Tak co? Snědla jsi tu ruku?“

„Ano, byla moc dobrá, všemocný draku.“

„Tak uvidíme. Ruko? Kde jsi?“ zvolal drak.

„Jsem spláchnutá v záchodě,“ ozval se hlásek ruky.

„Nesplnila jsi můj úkol,“ rozzlobil se drak a uřízl princezně hlavu.

Její sestry čekaly v kočáře, když se ale Leonora dlouho nevracela, vrátily se domů na zámek.

„To jste ji nešly hledat?“ zlobil se král na princezny.

„My jsme myslely, že šla domů pěšky,“ hájily se dívky.

„Já se tam vrátím a najdu ji,“ řekla prostřední princezna Mariana.

Mariana se vrátila na louku, volala sestru jménem, až došla k vytržené pampelišce. Našla padací dveře a sešla dolů do komnaty, kde seděl drak.

„Čichám, čichám člověčinu. A už mi kručí v břiše, že to musí být slyšet až dole ve vesnici,“ mručel drak.

„Nejezte mě, prosím, pane draku,“ spustila vyděšená Mariana. „Jsem princezna a hledám tu svou sestru.“

„Nesplnila můj úkol, tak jsem ji zabil. Teď si vezmu za ženu tebe, ale jenom když sníš tuhle lidskou nohu.“

Drak odešel na lov a nechal Marianu samotnou sedět před talířem s lidskou nohou. Mariana přemýšlela, jak by draka obalamutila. Pak dostala nápad. Sebrala lopatu a zakopala nohu pod zem.

Když přišel drak, hned se ptal: „Snědla jsi tu nohu?“

„Ale jistě, pane draku, byla moc dobrá. Škoda, že na vás nezbylo.“

„Hned uvidíme. Noho, kde jsi?“ zvolal drak.

„Jsem zakopaná v zemi,“ ozvala se noha.

„Nesplnila jsi můj úkol. Skončíš stejně jako tvá sestra,“ zahřímal drak a připravil o hlavu další princeznu.

Na zámku byl velký smutek, když se ani Mariana dlouho nevracela. Nejmladší Rozárka se rozhodla, že půjde sestry hledat. Vrátila se na louku, našla padací dveře a sestoupila do komnaty, kde seděl drak.

„Čichám, čichám člověčinu. A už mám chutě, že si tě dám s ředkvičkami,“ povídal drak.

„Prosím, nejezte mě. Jsem Rozárka a hledám tu své sestry.“

„Nesplnily úkol, tak jsem je zabil. Ale když ho splníš ty, vezmu si tě za ženu a nezabiju tě. Než se vrátím, sněz tohle lidské koleno.“

Drak odešel. Rozárka dostala nápad. Vzala hmoždíř a roztloukla lidské koleno na drobný prášek. Ten nasypala do punčochy a uvázala si ho na břicho pod šaty. Akorát se vrátil drak.

„Tak co? Snědla jsi to koleno?“

„Ano, milý draku, ještě teď se olizuji, jak bylo dobré.“

„Hned se přesvědčíme. Koleno? Kde jsi?“ zvolal drak.

„Jsem na Rozárčině břiše,“ odpovědělo koleno.

„Výborně, vezmu si tě za ženu,“ prohlásil spokojeně drak.

Rozárka byla mazaná a povídala, že by to spolu měli oslavit. Nalévala drakovi dobrého vína, dokud se drakovi nemotal jazyk. 

„A když budu tvou ženou, dáš mi všechny klíče od podzemních komnat?“

„Všechny ne, ten jeden si nechám,“ povídal drak.

„A proč? Co je v té komnatě tak zvláštního?“ ptala se Rozárka.

„No, mrtví.“

„Mrtvých se nebojím, ti už přece obživnout nemohou.“

„Ale mohou. Mám mast, víš?“ povídal drak.

„Mast? A tou se mažeš taky? Takže jsi nesmrtelný?“ vyzvídala dál Rozárka.

„Ale třesky plesky. Holubice v kleci vejce snese.“

„Co do toho pleteš vejce?“

„Holubice v kleci, když se jí zazpívá, snese vejce. A když mi ho někdo rozbije o čelo, umřu,“ řekl drak a plácl sebou na stůl a usnul.

Rozárka hned vyrazila ke kleci, kde seděla holubice. Zazpívala jí písničku, holubice snesla vejce a to Rozárka vzala a rozbila ho spícímu drakovi o čelo. Drak zachroptěl a bylo po něm. Rozárka na nic nečekala, sebrala klíč a mast a pustila se do práce. Nejprve mastí namazala své sestry, které hnedka obživly. A pak mohla pokračovat dál, protože tu bylo mnoho princů, králů a rytířů, kteří svůj boj s drakem prohráli. 

Nakonec se všichni podělili o drakovy poklady a vydali se domů. Princezny si vybraly ze vznešených rytířů a princů manžely a brzy se konaly tři slavné svatby. Král měl ohromnou radost, že se mu princezny vrátily a že to všechno tak dobře dopadlo. A draka už se bát nikdo nemusel, nejmladší princezna, udatná a chytrá Rozárka, ho přemohla jednou provždy.