Černá paní

Žili byli dva bratři, Jindřich a Bedřich. Jindřich se hrnul do každé práce, se vším si věděl rady a nikdy se ničeho nelekl. Zato Bedřich byl jeho pravý opak. Nejraději ležel v posteli nebo venku v chládku pod stromem a díval se, jak pracují ostatní.

Večer se hnal jako první do chalupy, aby náhodou nezůstal venku po setmění. Bál se totiž tmy. Říkalo se proto o něm, že je líný strašpytel, který se lekne i uvařené brambory.

Když přišel čas a chlapci vyrostli, měli si najít práci. Jenže u nich ve vesnici žilo pracovitých jinochů dost a žádná práce pro dva bratry nebyla. Vypravili se tedy do vedlejší vsi.

Vyrazili brzy ráno. Cesta je vedla skrz lesy podél malebné řeky Doubravy.

„Nezdá se ti, Jindřichu, že je tu nějak šero?“

„Neboj se, Bedřichu. Je to normální les.“

„Já se přece nebojím!“ odsekl Bedřich uraženě.

Les byl s každým krokem tmavší a tmavší. Husté větve nepropustily ani paprsek slunce. Z houští vyběhl zajíc a přeskákal přes cestu. Bedřich se polekal a zakřičel tak, že se splašili ptáci na stromech. Chytil Jindřicha za rukáv a rozběhl se s ním pryč. Jindřich se ho snažil zabrzdit, ale povedlo se mu to až po hodné chvíli.

„Bedřichu, co děláš? Vždyť jsme sešli z cesty!“

Bedřich mlčel a dělal patou důlek. Styděl se, že se tak polekal zajíce.

Bratři správnou cestu nenašli. Dlouho bloudili lesem, až k večeru našli malou vyšlapanou pěšinku podél řeky, která je zavedla do překrásného údolí, kde stál mlýn. Slunce se klonilo k západu a les všude kolem vypadal strašidelně, tak se bratři odhodlali zaklepat na dveře.

Měli štěstí. Mlynář byl hodný starší pán a moc rád pocestné pohostil a slíbil chlapcům nocleh.

„A co vás přivádí, chlapci, do těchto strašidelných končin? Už dlouho jsem tu neviděl živou duši,“ ptal se mlynář, když večeřeli.

„Jdeme se ptát po práci vedle do vsi, ale trochu jsme zabloudili,“ vysvětlil Jindřich.

„Práci? No to je přímo skvělé,“ povídá na to mlynář a mne si ruce. „Zrovna potřebuji pomocníka do mlýna. Na všechno už sám nestačím a nikdo tady nechce pracovat. Tož, já bych také nejradši odešel, ale nechat mlýn nazdařbůh, to je mi líto.“

„Proč tu nikdo nechce pracovat?“ ptal se Bedřich a ládoval do sebe polévku.

Mlynář se ošil.

„Tak já vám to tedy řeknu. Víte, chodí tu v lese strašidlo a vydává takové tklivé vytí, že z toho mráz po zádech běhá. Každý, kdo ho potká, se poleká tak, že utíká, co mu nohy stačí.“

„To jsou jenom povídačky, mlynáři, na ty já nevěřím. My se ničeho jen tak nelekneme. Viď, Bedřichu?“

Bedřich se zakuckal, ale přikyvoval.

„To jsem rád, hoši. Ale mám tu práci jenom pro jednoho. Na druhého by nezbylo a ani bych ho nedokázal zaplatit. Nechám vás, ať se domluvíte.“

„Já už zpátky lesem nejdu,“ podíval se Bedřich na bratra. „Já tu zůstanu a ty jdi hledat dál.“

Jindřich se s bratrem nikdy nepřel, a tak souhlasil.

Ráno se Jindřich rozloučil s bratrem a mlynářem a pokračoval dál ve své pouti. Bedřich mezitím pracoval ve mlýně, ale moc od ruky mu to nešlo. Nebyl zvyklý pracovat, takže byl k večeru tak unavený, že sotva lezl. Aby nemusel uklízet kolem mlýna, vytratil se na malou procházku podél řeky Doubravy.

Nedošel nijak daleko, když tu mezi stromy zahlédl stín. Myslel si, že to je sen, že už z té únavy někde usnul, ale když se štípnul do ruky, zjistil, že nespí. Tmavě šedá, skoro černá postava se vznášela kousek nad zemí mezi stromy! Bedřich zalitoval, že zašel takový kus od mlýna. Duch, napadlo ho. Blížil se k němu a vyluzoval podivné tiché kvílení. Bedřich zůstal stát, strachy ani nedutal a sledoval, jak k němu podivný přízrak klouže nad zemí stále blíž. Když se dostal na dva kroky před Bedřicha, Bedřich zaječel a rozběhl se lesem pryč.

Bedřich utíkal, ničeho nedbal. Najednou byla únava ta tam. Běžel dlouho, tolik se polekal. Bedřichovy nohy se zastavily až ve městě Chotěboři, kde ráno potkal bratra. Všechno mu vypověděl, také mu nezapomněl říct o tom děsivém strašidle, které ho vyděsilo k smrti.

„Takže je místo ve mlýně volné?“ ptal se Jindřich.

„Já ti tu říkám, že tam straší příšera, a ty se staráš o práci? Zbláznil ses? Já už se tam nevrátím, ani kdyby čert na koze jezdil!“

Jindřich se tedy vydal zpátky do mlýna. Rozmluvit si to od bratra nenechal. Nebude se bát něčeho, co na vlastní oči neviděl.

Mlynář měl z pracovitého Jindřicha radost. Práce mu šla skvěle od ruky, že odpoledne už bylo všechno hotové. Jindřich se šel projít kolem řeky, našel si tam nádherné místečko u vody, kde se posadil na kámen a čekal na to strašidlo. Byl docela zvědavý, čeho se tu všichni tak bojí.

Jakmile slunce zašlo, objevila se černá zpola průsvitná osoba. Nestála na zemi, jen se vznášela mezi keři. Zamířila rovnou k Jindřichovi. Jindřich se zvedl z kamene a poulil oči do houstnoucí tmy. Vážně se k němu blížil tmavý duch ženy? Na okamžik dostal strach. Duch tiše zakvílel. Byl to divný táhlý zvuk, až z něj Jindřichovi naskočila husí kůže. Černý duch ženy se přiblížil, postavil se na délku paže od Jindřicha a plakal.

„Co se vám stalo, paní, že tak pláčete?“ ptal se jí Jindřich.

Najednou duch přestal plakat. Usmál se a lidským hlasem odpověděl: „Děkuji ti za vysvobození! Chodím tudy noc co noc a pláču nad svým osudem. Před mnoha lety mě zaklela zlá čarodějnice. Měla jsem chodit tímhle údolím jako přízrak, dokud se nenajde někdo odvážný, kdo mě osloví. A tys to dokázal. Ještě jednou ti děkuji.“ To řekla a pak se šťastným úsměvem zmizela.

A tak Jindřich černou paní vysvobodil z jejího prokletí. Zůstal dál pracovat ve mlýně, kde se vypracoval na mlynáře. Údolím zase začali procházet lidé a kdysi tmavé lesy přestaly být strašidelné.

A Bedřich? Ten utíkal tak rychle, až z naší pohádky utekl úplně.