Noc vlčka Vilíka

Kdesi v hlubokém lese, pod třemi velkými horami a mezi dolinami, žila jednou jedna vlčí rodinka. Maminka, tatínek a malý vlček Vilík. Vilík byl vždycky zvědavý a neposedný, což jeho rodiče občas dokázalo pěkně potrápit. Rád poznával všechno neznámé a nejednou se jim dokonce trochu zatoulal. Jinak tomu nebylo ani té noci, kdy se odehrává tento příběh.

Večer uložila vlčí maminka svého synka ke spánku. Vilík se snažil, převaloval se z boku na bok, ale nemohl usnout. Všiml si však, že jeho rodiče už mezitím usnuli, a tak dostal nápad.

„Co tu budu dělat, když nemůžu spát? Půjdu do lesa a možná potkám nové kamarády,“ řekl si Vilík a opustil noru.

Procházel se lesními cestičkami, po kterých chodíval s rodiči každý den, ale všechno mu připadalo úplně jiné. Kolem bylo ticho, jen pár cvrčků ve vysoké trávě si vesele cvrkalo. Les ztratil své barvy, protože všude panovala tma, a cestu Vilíkovi osvětlovaly jen hvězdy a jasný měsíc.

Najednou však v koruně stromu něco zašustilo a vlček se málem lekl k smrti. Brzy si ale všiml, že je to jen podivný pták. Měl obrovské oči, které svítily ve tmě.

„A ty jsi kdo? Ještě jsem tě v lese neviděl,“ řekl Vilík a prohlížel si ptáka na větvi.

„Já jsem sova. Přes den spím a v noci létám. Copak ti o mně ještě nikdo nevyprávěl?“ podivila se moudrá sova. Vilík zavrtěl hlavou.

„Nevyprávěl. Máš tak velké oči a krásná křídla,“ řekl obdivně.

„To proto, abych v noci dobře viděla,“ vysvětlila sova.

„Já jsem Vilík. A jak se jmenuješ ty?“ zeptal se zvědavě.

„Já jsem Eliška,“ představila se sova. V tu chvíli si na větev přisedla další podivná stvoření. Nebyli to ptáci, ale létat uměli – a na větev se zavěsili hlavou dolů.

„A co je tohle? Co jsou to za divná zvířata?“ ptal se Vilík.

„To jsou netopýři,“ začala mu opět vysvětlovat moudrá sova. „Přes den se schovávají před sluníčkem a spí, protože na světle špatně vidí. V noci pak vyrážejí za potravou.“

„A proč jsi vlastně tak pozdě venku?“ zeptala se nakonec Eliška.

Vilík sklonil hlavu a odpověděl: „Nemohl jsem spát, tak jsem se šel projít.“

„Maminka se o tebe určitě bojí, když o tom neví. Měl bys jít domů. A když se zase někdy ocitneš venku v noci, najdeš nás tady. Budeme tvoji noční kamarádi,“ řekla Eliška.

Vilík ji poslechl.

„Dobře, děkuju, Eliško. Mějte se, přátelé! Brzy na viděnou!“ rozloučil se s novými kamarády a vydal se domů.

Maminka už na něj doma vystrašeně čekala, ale nakonec mu odpustila, že jí o nočním výletě neřekl. Vilík jí pak vyprávěl o svých nových nočních přátelích. A možná se s nimi v tom lese potkává dodnes – pokud tam ještě všichni žijí.