O děravém kotlíku, žábě a ztraceném srdci

Bylo nebylo v jedné malé vesničce, stál starý a zchátralý dům s doškovou střechou. V něm žili tři bratři. Nejstarší Jan, prostřední Matěj a nejmladší Josífek. Ti tři kluci žili již nějakou dobu úplně sami. Maminka jim umřela krátce po tom, co se narodil nejmladší Josífek a tatínek brzy po tom neštěstí těžce ochořel. Dlouhá léta se trápil a snažil se se svými chlapci zůstat co nejdéle. Avšak není tomu tak dávno, co skonal. A tak se stalo, že tito tři bratři zcela osiřeli.

Snažili se poctivě hospodařit, ale protože neměli moc zkušeností, těžko se jim žilo. Úroda na polích byla slabá, kráva dávala málo mléka a slípky přestaly snášet vejce. Po nějaké době se stalo, že na trzích neměli co prodávat. A tak ubozí chlapci zůstali úplně bez peněz.

Jednou večer, když opět večeřeli jen suchý chleba, řekl nejstarší Jan: „Takhle už to dál nejde. Zítra skočím do města na trh a zkusím prodat ten starý děravý kotlík, který nám leží tamhle v rohu a zabírá jen místo. Třeba ho někdo na něco využije. Navíc vezmu s sebou poslední dva zlaťáky a koupím nám i něco k jídlu.“

A jak řekl, tak taky udělal.

Ráno, hned za svítání sebral starý kotlík a zlaťáky. Rozloučil se s bratry a vydal se do města.

Cesta byla velmi dlouhá. Sluníčko nemilosrdně hřálo, tak moc, až po chvíli Jan pocítil obrovskou žízeň. Zastavil se tedy u nedaleké studny. Tam vedle ní seděla na zemi starší žena, která hlasitě klela a nadávala.

„Copak se Vám přihodilo, teta?“ Zeptal se zvědavý Jan.

„Každý, kdo prochází kolem studny si z ní bere vodu. Copak se to hodí? Co když pramen vyschne? Co bude pak?“ Vysvětlovala rozčílená žena.

„A ta studna je vaše?“

„Ne tak úplně. Studna tu stojí, co jen pamatuju. Bydlím hned tamhle za rohem a vlastně, když to vezmu kolem a kolem, tak moje je.“ Stará žena ukázala na velké honosné stavení.

Jana udivila ženina lakomost, a proto se rozhodl ženu potrestat. Chvíli přemýšlel a pak ho něco napadlo…

„A mě byste dovolila se z ní napít?“

„Pche, proč bych měla?“

„Víte, putuju světem už příliš dlouho. Pocházím z dalekého království, které je ale prokleté. Naši princeznu si chtěl vzít za ženu zlý černokněžník, ta jej ale odmítla. Zlý čaroděj se rozčílil a na naši zem uvrhl zlou kletbu. Vzal nám Slunce. Už mnoho měsíců mé království nespatřilo sluneční paprsek. Vyslali mě tedy do světa, abych pochytal po světě sluneční světlo a přinesl je k nám. Vzal jsem si s sebou tento starý kotlík a chtěl jsem si v něm paprsky schovat. Ale pokaždé, když jej zvednu k obloze a byť jen malilinkatý proužek světla chytím, promění se ihned na zlaťák. Pochopte teta, ty jsou mi ale k ničemu, tím mému království nepomůžu.“

„To mi neříkej, chlapče, že je to pravda.“ Žasla stará žena, ale ne tak nad smutným příběhem neznámého království, jako spíš nad záhadným kotlíkem.

„Však se sama přesvědčte.“ Řekl Jan. Zvedl kotlík nad hlavu. Začal s ním kroužit a když se žena začala soustředit na paprsky světla, šikovně, a hlavně nenápadně prostrčil malou dírou na dně kotlíku zlaťák. Když to zacinkalo, položil jej na zem.

Ohromená žena se začala hlasitě smát a chtěla to vidět ještě jednou. Jan své divadélko tedy
zopakoval. To už žena nemohla vydržet a kotlík chtěla sama pro sebe.

„No dobrá, dám Vám ho, ale chtěl bych se napít z Vaší studny.“

„Dobrá pij.“ Řekla žena a už se sápala na kotlík.

„Počkat, počkat.“ Řekl Jan. „Dám Vám ten kotlík, když mi navíc dáte toho nejlepšího koně, kterého vlastníte.“

Žena už na nic nečekala a utíkala ke svému domovu. Zanedlouho se vrátila i se statným hřebcem. Bez váhání koně chlapci dala a k němu ještě přidala kožené sedlo a opratě. Popadla kotlík, sotva co ho Jan položil, aby se napil křišťálově čisté vody a pelášila s ním domů.

Jan už taky na nic nečekal, vyskočil na koně a cvalem uháněl k městu. V duchu se smál hloupé a lakomé ženě, jak mu na jeho smyšlenou historku naletěla.

Zatím co chlapec uháněl dál. Přiběhla žena domů, zavolala na svého muže a pověděla mu, co vše ji Jan povídal. Muž ji to nevěřil, avšak žena mu chtěla dokázat, že říká pravdu. Vyvedla jej tedy ven, nadzvedla kotlík nad hlavu. Několikrát s ním ve vzduchu zatočila. Pak jej položila na zem a NIC, v kotlíku nic nebylo.

Muž se velmi rozčílil, jak se nechala žena slabomyslně napálit. A i žena potupená svou hloupostí se hněvala sama na sebe.

Mezitím Jan dorazil na trh. Statného koně, sedlo i opratě tam dobře prodal. Za vydělané peníze nakoupil hromadu jídla, pár slepic, a dokonce i jednu kozu.

Když se se svým nákupem vrátil domů, bratři jen nevěřícně kroutili očima. Žasli nad tak velkým nákupem. A tak se stalo, že se bratrům začalo dobře dařit.

Jenže, jak už to, tak bývá, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Jednou v noci přišla obrovská vichřice. Skácela několik stromů, bohužel i starou jabloň, která rostla hned vedle malebného stavení třech bratrů. Dopadla přímo na jejich střechu. Obezřetní bratři stihli vyběhnout ven, ale bohužel, jejich domeček byl zničen. Největší škodu měla samozřejmě střecha.

Chlapci začali hned druhý den svépomocně domek spravovat. Potřebovali, ale i materiál, který stál mnoho peněz. A tak se stalo, že milí bratří opět zchudli. Domek si sice spravili, ale již jim nezbyly žádné peníze na jídlo.

Po nějaké době živoření se rozhodl prostřední bratr Matěj, že to bude tentokrát on, kdo se vydá do města. Ráno vzal pytel s harampádím, s tím, že ty staré věci prodá, i za almužnu, a ani si nevšiml, že v pytli se schovala malá ropucha.

Vyrazil hned časně zrána. Po delší době chůze uslyšel podivný zvuk, který se ozýval z vnitřku pytloviny. Zastavil se a vak rozevřel. Tu spatřil vystrašenou žabku, která úzkostlivě kuňkala.

„Copak, maličká, vyrazila si se mnou do světa?“ Zasmál se Matěj. Chtěl žabku pustit, nakonec se ale rozhodl, že ji odnese někam k rybníku.

Šel už opravdu dlouho, když tu se mu poštěstilo a narazil na malý, ale čistý rybník. Blízko něj stál starý mlýn a před ním vysedával starý mlynář Vocílka.

„Ale, ale, chlapče, copak pohledáváš u mého rybníka?“ Spustil zhurta starý mlynář.

„Matěj se zlekl a v ten moment, jen tak z legrace řekl, že hledá nový domov jednomu hastrmanovi, který se proměnil v ropuchu.“

Jelikož Vocílka byl zlý a závistivý člověk, hned se toho chytil a chtěl o tom hastrmanovi vědět více. Měl totiž za souseda skromného mlynáře, kterému se v poslední době opravdu dařilo, a tak mu chtěl ztrpčit život. Začal se Matěje na všelicos vyptávat, zároveň mu vysvětloval, co a jak. Matěj brzy pochopil, že Vocílka není dobrý člověk a rozhodl se jej tedy potrestat.

„To víte, strýci, tenhle vodník propadl v mé vsi v nemilost. Moc často si pohrával s mlýnem jednoho mlynáře. Tak moc se mu u něj líbilo, že jeho rybník vůbec nechtěl opustit. Nejen sám mlynář, ale i dobří sousede se snažili toho zelenáče z rybníka vyhnat, ale ať zkoušeli cokoli, nic nepomohlo. Právě naopak. Za každý marný pokus, vodník uštědřil mlynáře další a další pohromou. Jednou třeba úplně zastavil mlýnský kolo, podruhé zase přivodil velkou vlnu na mlýnici, až promočil všechnu právě umletou mouku. No, to víte, že nakonec jsme se rozhodli, že vodníka sami odneseme pryč. Lstí jsme ho přinutili, aby se proměnil v ropuchu.

Rychle jej osušili, protože přeci i malé dítě ví, že suchý vodník nemůže čarovat. Strčili ho do pytle a já ho teď nesu někam hooodně daleko. Ale, to Vám povídám, pán táto, že teď už jsem tak daleko od domova, že bych toho kazisvěta mohl klidně i tady vypustit.“

Starý mlynář si mnul ruce a už viděl, jak toho vodnického darebu hází do sousedovic rybníka.

„Tak ukaž chlapče, já se o toho hastrmana postarám.“

„A to by tak hrálo, abych Vám ho předal a nezkontroloval, že jej opravdu házíte tady do nějakého rybníka. Co když Vám ho nyní dám a za několik dní mi ho přivedete na tajňačku zase zpátky?“

Mlynář chlapci pokynul, aby chvíli počkal a mezitím si stařec odběhl pryč. Po chvíli se vrátil i s plným vakem zlaťáků, které chlapci nabídl za výměnu vodníka. Matěj ještě chvíli hrál naoko, že mu pytel dát nechce, po chvíli však pytel vyměnil. Uctivě se s Vocílkou rozloučil a utíkal rychle pryč.

Lakomý mlynář byl šťasten, jak dobře pořídil. Už viděl, jak ubohého souseda sužuje zlý vodník a k němu, se naopak sjíždí celé okolí pro mouku. Se škodolibou radostí hodil žábu do sousedovic rybníka, naposledy se na stavení otočil a běžel zpátky domů.

No a co bylo dál? Starý mlynář pořád čekal, kdy se stane dobrému mlynáři nějaká pohroma, ale pořád nic se nedělo, až na to, že každý večer mu na rybníce krásně zpívala malá žába. Po nějaké době Vocílka pochopil, že skočil neznámému chlapci na špek a měl zlost sám na sebe, že byl tak bláhový.

Mezitím Matěj nakoupil na trhu jídlo a nějaké byliny a zeleninu k zasazení. Když dorazil domů, vyprávěl oběma bratrům, co se mu po cestě přihodilo, a všichni tři se té historce srdečně zasmáli.

Opět se jim dobře žilo. Avšak čas utíkal neuvěřitelně rychle, a než bys řekl „švec“, byla tu zima. Bohužel přišly opravdu tuhé mrazy. Žádný z bratrů na tak krutou zimu nebyl připraven, a tak se stalo, že jim veškerá úroda umrzla. Na jaře jim pak zbyly jen oči pro pláč. Opět jim mnoho nezbylo. Proto se tentokrát nejmladší z bratrů Josífek rozhodl, že to bude on, kdo vyrazí do města. Nevěděl, co má s sebou vzít, už neměli co prodat. Když tu si všiml červenajících se lesních jahůdek. Vzal tedy košík a těch pár červených plodu nasbíral a vydal se k městu.

Nešel příliš dlouho, až došel k polní cestě. Tam na jednom kameni seděla mladá, krásná dívka a plakala.

„Potřebuješ pomoct?“ Zeptal se opatrně Josífek neznámé dívky.

Ta se na něj podívala uslzenýma očima a potichu špitla: „Myslím, že mi pomoci nemůžeš.“

„Možná by si mi mohla povědět, proč se trápíš.“ Staral se chlapec.

„Víš, někdo mě zradil a z hrudi mi vyletělo srdce, teď tady chodím po polích a hledám jej. Ale asi už jsem jej na dobro ztratila.“

„A, co kdybych ti ho pomohl hledat? A aby nám to hledání šlo lépe, vezmi si tyhle jahůdky. Uvidíš, že hned se ti bude lépe pátrat.“

Dívka se jemně pousmála a opravdu si pár lahodných plodů dala. Pak se s Josífkem chytili za ruce a vydali se na cestu.

Dlouho se procházeli a povídali. Když tu si ani jeden z nic nevšiml, že se stmívá. Když už nastala tma, uslyšeli naléhavé volání cizích lidí. Avšak ani to je nevyrušilo od jejich hovoru. Za nedlouho však přiběhl houf vojáku, včele s honosně oblečený mužem.

Ta neznámá dívka byla totiž dcerou knížete.

„Rozálie, tak dlouho tě hledáme a ty si tady povídáš s nějakým floutkem?“

„Ale, otče, tohle není žádný floutek, ale Josífek. Pomáhal mi hledat mé ztracené srdce, však víš, jak už dlouho po něm pátrám.“

Muž se s pochopením podíval na svou dceru. Najednou se mu z tváře vytratil hněv a místo něj v ní bylo vidět mnoho lásky.

„A našla si jej? Zeptal se klidně.

„Našla.“ Řekla jednoduše dívka a políbila Josífka na tvář.

Brzy poté se chystala velkolepá svatba. To si Rozárka, brala za svého muže Josífka.

Od té doby se třem bratrům už žilo jen dobře. Dva starší bratři si také našli ženy. Postavili si zcela nové a krásné domky. Naučili se řádně hospodařit a pečovat o své živobytí.

A co Josífek? Z něj se stal kníže, a byl to ten nejlepší a nejmoudřejší panovník, jakého kdy to knížectví mělo. Z chudými soucítil a pomáhal jim, nepoctivé trestal podle toho, jak si zasloužili a poctivé podporoval.