Strašidlo Fanynka

4 min. čtení

Fanynka byla zvláštní holčička. Žila mezi strašidly a ona sama byla malé roztomilé strašidlo. Její zrzavé vlásky byly vždycky úplně rozcuchané, tváře špinavé a oblečení jakoby sešité ze všech možných pestrobarevných kousků oblečení. Na první pohled šlo vidět, že není jako ostatní děti. Jenže Fanynka, tak moc chtěla mít kamarády mezi normálními dětmi. I když měla maminku strašidlo a tatínka taky a chodila i do školy mezi ostatní strašidla, pořád ji lákal ten svět ostatních dětí, které strašidla nejsou.

Maminka jí vždycky říkávala: „Fanynko, tam my nepatříme. Lidé nechápou, jací jsme a mohli by ti ublížit. Od světa lidí se drž co nejdál.“ Fanynce to ale nedalo a tak se skoro každý den schovávala za rohem zdi blízko hřiště, kde si hrály ostatní děti a pozorovala je. Bavilo jí to a myslela si, že ji nikdo nevidí a tak si myslela, že je v bezpečí.

Jednou když byla takhle schovaná za rohem a pozorovala děti uslyšela za sebou hlas: „Ahoj, já jsem Lili. Proč jsi tady schovaná a nejdeš si hrát s námi?“ Fanynka se tak lekla, až spadla na zem. Stála za ní holčička, asi stejně stará jak ona. Byla moc hezká, měla spletené copánky a pěkné květinkované šaty. Lili stála nad Fanynkou, podala ji ruku, aby jí pomohla vstát a znova jí řekla, ať si jde s nimi hrát. Fany jí ale stydlivě řekla: „Víš, ale já nejsem jako ostatní děti. Patřím mezi strašidla a taky jinak vypadám a tady mezi lidmi nemám co dělat.“ Lili se jen usmála a řekla: „To nevadí, že nejsi jako my. Pojď, bude legrace.“

A tak Fanynka celá natěšená a zároveň nervózní šla za dětma na hřiště. Zažila to nejhezčí odpoledne. Nikdo se na ni nedíval divně, nikdo se jí nesmál a tak získala několik nových kamarádů. Od té doby Fanynka chodila za dětmi skoro každý den.

Jednou odpoledne, když ale přišla na hřiště, všechny děti smutně seděly na lavičce a něco probíraly. „Co se stalo?“ Zeptala se Fanynka dětí, protože poznala, že je něco trápí. Lili si povzdechla a začala vše vysvětlovat: „Víš, chodí tady za námi jeden velký kluk. Je moc zlý. Vyhazuje nás ze hřiště, že takoví prcci tu nemají co dělat. A že pokud tu budeme, tak nás vyžene. A my se ho bojíme. Jsme moc malí. Ale tady chodíme moc rádi.“

Fanynka se zamyslela a pak řekla: „Nebojte se kamarádi. Tak zařídíme, aby odešel on. Od čeho jsem přece strašidlo?“ A začala dětem vysvětlovat, co vymyslela. Když už se blížila hodina, kdy měl zlý kluk přijít, děti i Fanynka byly na svých místech, tak aby je neviděl. Za chvíli se na hřišti ukázal. Byl vysoký a rozhodně starší než ostatní děti.

Rozhlížel se po hřišti, když v tom Fanynka luskla prsty a basketbalové míče začaly samy od sebe skákat kolem vysokého kluka. Odrážely se od země přímo na chlapce. Ten si jen zakrýval hlavu a točil se dokola. Když se míče uklidnily, Fanynka zase luskla prsty a zlého kluka začaly nahánět branky. Ten začal běhat po hřišti a utíkat před nimi. Nechápal, co se to děje. Pak ho branky obklíčily a pohrozily mu: „Nebudeš od nás z hřiště nikoho vyhánět a dovolovat si na mladší děti. Tady si můžou hrát všichni.“ Kluk jen s otevřenou pusou horlivě kýval na souhlas.

Děti začaly skákat radostí. A Fanynka? Byla šťastná. Za to, že ji děti vzaly mezi sebe a nesmály se jí, že je strašidlo, ona zase moc ráda pomohla jim. Od té doby si na hřišti hrají všichni. Dokonce i z vysokého kluka se stal jejich kamarád.

4.8/5 - (78 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..