Strašidlo Fanynka

4 min. čtení

Fanynka byla zvláštní holčička. Žila mezi strašidly a ona sama byla malé roztomilé strašidlo. Její zrzavé vlásky byly vždycky úplně rozcuchané, tváře špinavé a oblečení jakoby sešité ze všech možných pestrobarevných kousků oblečení. Na první pohled šlo vidět, že není jako ostatní děti. Jenže Fanynka tak moc toužila mít kamarády mezi normálními dětmi, i když měla maminku strašidlo a tatínka taky. I když chodila i do školy mezi ostatní strašidla, pořád ji lákal ten svět obyčejných dětí, které strašidly nejsou.

Maminka jí vždycky říkávala: „Fanynko, tam my nepatříme. Lidé nechápou, jací jsme, a mohli by ti ublížit. Od světa lidí se drž co nejdál.“ Fanynce to ale nedalo. Skoro každý den schovávala za rohem zdi blízko hřiště, kde si děti hrály, a pozorovala je. Bavilo ji to a myslela si, že ji nikdo nevidí. Myslela si, že je v bezpečí.

Jednou, když byla takhle schovaná za rohem a pozorovala děti, uslyšela za sebou hlas: „Ahoj, já jsem Lili. Proč jsi tady schovaná a nejdeš si hrát s námi?“ Fanynka se tak lekla, až spadla na zem. Stála za ní holčička, asi stejně stará jak ona. Byla moc hezká, měla spletené copánky a pěkné květinkované šaty. Lili stála nad Fanynkou, podala jí ruku, aby jí pomohla vstát, a znova jí řekla, ať si jde s nimi hrát. Fany jí ale stydlivě odpověděla: „Víš, ale já nejsem jako ostatní děti. Patřím mezi strašidla, jinak vypadám a tady mezi lidmi nemám co dělat.“ Lili se jen usmála: „To nevadí, že nejsi jako my. Pojď, bude legrace.“

A tak Fanynka celá natěšená a zároveň nervózní šla za dětmi na hřiště. Zažila to nejhezčí odpoledne. Nikdo se na ni nedíval divně, nikdo se jí nesmál. Získala několik nových kamarádů. Od té doby Fanynka chodila za dětmi skoro každý den.

Jednou odpoledne, když přišla na hřiště, všechny děti smutně seděly na lavičce a něco probíraly. „Co se stalo?“ zeptala se Fanynka dětí, protože poznala, že je něco trápí. Lili si povzdechla a začala vše vysvětlovat: „Víš, chodí tady za námi jeden velký kluk. Je moc zlý. Vyhazuje nás z hřiště, že takoví prcci tu nemají co dělat a že pokud tu budeme, vyžene nás. A my se ho bojíme. Jsme moc malí. Ale tady chodíme moc rádi.“

Fanynka se zamyslela a pak řekla: „Nebojte se, kamarádi. Zařídíme, aby odešel on. Od čeho jsem přece strašidlo?“ A začala dětem vysvětlovat, co vymyslela. Když už se blížila hodina, kdy měl zlý kluk přijít, děti i Fanynka byly na svých místech tak, aby je neviděl. Za chvíli se na hřišti ukázal. Byl vysoký a rozhodně starší než ostatní děti.

Rozhlížel se po hřišti, když vtom Fanynka luskla prsty a basketbalové míče začaly samy od sebe skákat kolem vysokého kluka. Odrážely se od země přímo na chlapce. Ten si jen zakrýval hlavu a točil se dokola. Když se míče uklidnily, Fanynka zase luskla prsty a zlého kluka začaly nahánět branky. Ten začal běhat po hřišti a utíkat před nimi. Nechápal, co se to děje. Pak ho branky obklíčily a pohrozily mu: „Nebudeš od nás z hřiště nikoho vyhánět a dovolovat si na mladší děti. Tady si můžou hrát všichni.“ Kluk jen s otevřenou pusou horlivě kýval na souhlas.

Děti začaly skákat radostí. A Fanynka? Byla šťastná. Za to, že ji děti vzaly mezi sebe a nesmály se jí, že je strašidlo, pomohla moc ráda zase ona jim. Od té doby si na hřišti hrají všichni. Dokonce i z vysokého kluka se stal jejich kamarád.

4.7/5 - (86 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..