Štěně se odvážilo samo do sněhu. Vidělo sníh poprvé v životě, tak nejdřív opatrně našlapovalo. Studilo to do tlapek. Pak ale začaly padat velké sněhové vločky a štěně se rozdovádělo.
„Chytím si sněhovou vločku,“ zaradovalo se a začalo chňapat čumáčkem po vločkách. Vyskakovalo a poskakovalo, ale brzy ho to přestalo bavit. Sněhové vločky byly malé a hned tály na jazyku.
„Chytím si něco lepšího a většího,“ řeklo si a běželo dál.
Na cestě u pole začalo zuřivě hrabat, až odletoval sníh s hlínou. Štěně ucítilo myšku a snažilo se za ní prohrabat. Ale myška bydlela schovaná v zemi. Štěně hrabání unavilo a brzy toho nechalo.
„Nechám myšku myškou,“ řeklo si, „stejně by byla malá. Já chytím něco většího.“
A zase upalovalo sněhem dál. Cestou potkalo velkého bílého pána s hrncem na hlavě a podivným nosem. Štěně se polekalo a začalo na něj štěkat. Ale ten pán se ani nehnul.
„On se mě nebojí?“ divilo se štěně.
Štěně do bílého pána packou opatrně škráblo, ale ten pán pořád stál a usmíval se na něj černými zuby z uhlíků.
„Smát se mi nebudeš,“ rozzuřilo se.
Štěně se naježilo, vyskočilo a chramst! Kouslo toho podivína do nosu. Jak se podivilo, když mu v puse zůstala mrkev. Však to také nebyl žádný pán, ale sněhulák!
Když štěně snědlo mrkvičku, rozběhlo se dál lovit. Přece se nevrátí domů bez pořádného úlovku! Došlo až k hromadě dřeva. Pod ním někdo chrápal.
„Ha,“ říká si štěně, „toho spáče pod tím dřevem vyhrabu a chytím.“
Štěně se dalo do hrabání. Vyhrabalo pod dřevem díru, kam se nasoukalo až po břicho. Už už chtělo po spáčovi chňapnout, ale auvajs! To zvířátko, co vypadá jako kulatý míček, píchá do tlamy! Štěně zakvičelo a utíkalo rychle domů. Doma vyprávělo mamince o podivném chrápajícím míčku, který mu popíchal tlamičku, když ho chtělo sebrat.
Uhodnete, co štěňátko ulovilo za zvířátko?
To štěně neulovilo nic. Tak proč se ptáte jestli uhodneme jaké zvíře štěně ulovilo?
kouslo do něj, takže ulovilo, pane Ježku