Hafík se ztratil

Byl jednou jeden hnědý pejsek Hafík, který žil ve velmi dobré rodince. Byl to malý pejsek, ale odvahy měl nepočítaně. Každý den dostával plnou misku granulek, vodičku a vždy se těšil na procházky v blízkém parku. Tam si vesele hrál s jinými pejsky či honil neposedné veverky.

Vždy když jeho nejlepší kámoš, chlapec Martínek, přijel autobusem ze školy domů, Hafík ho už věrně čekal u brány, připravený na další dobrodružství. Nejraději si Martínek a jeho pejsek hráli na superhrdiny. Vždy někoho „jakože“ zachránili před zlými zloději nebo létali jako statečný Superman.

Jednoho dne, když se Martínek vracel ze školy, jeho věrný pejsek Hafík u brány nestál. Co to, co to, kde je jeho věrný přítel? Martínek nevěděl, co se děje. Zahodil školní tašku na zem a utíkal rychle dovnitř do domu. Ale ani maminka, ani tatínek Hafíka nikde nemohli najít. Doma nebyl. Křičeli ze všech sil, ale jejich věrný pejsek nepřicházel. Dokonce ani pod přikrývkou nebyl – a tam se Hafík schovávat ze všeho nejraději.

„Zkusím ještě garáž!“ zvolal chlapeček, když ho doma nemohli nikde najít. V garáži narazil na malého pavoučka, který se schovával v rohu místnosti.

„Ahoj, neviděl jsi Hafíka?“ zeptal se chlapeček pavouka, který si tam právě předl pavučinu. Pavouk se zamyslel.

„No toho jsem tady neviděl. Dnes jsem ho viděl jen na dvoře a pak za něčím utíkal!“ vzpomněl si nakonec pavouček. Martínek pavoučkovi za tuto informaci poděkoval a vydal se do zahrady.

„Hafíku, kde jsi? Hafíku!“ křičel smutně, když běhal po zahradě. Nebyl v boudě ani za domem. Hmm, kde jen je? Toto se Hafíkovi nepodobá, vždy ho přece věrně čekal u branky, aby si pak spolu hráli. „Ach ne, co když se mu něco stalo? Pavouček říkal, že někam utíkal!“ přemýšlel Martínek nahlas. Určitě se mu jen někde schoval. Podíval se nahoru na strom, kde seděla malá zrzavá veverka. Co když běžel Hafík za ní? Musí se jí zeptat!

„Ahoj, neviděla jsi mého pejska Hafíka?“ zeptal se jí Martínek zvědavě. Ale veverka jen nechápavě zakroutila hlavou, že žádného pejska neviděla. Martínek se nevzdával a hledal dál. Jeho rodiče zatím chodili po ulici a také hledali Hafíka. Chlapeček oběhl zahradu, kde u keříku malin narazil na další zvířátko, které možná Hafíka vidělo. V malinovém keři na jednom lístku seděla malá včelka.

„Ahoj, paní včelko, neviděla jsi mého pejska Hafíka?“ zeptal se Martínek. Včelka přiletěla blíže k chlapečkovi a zabzučela: „Hmm, ale ano, utíkal pryč!“ řekla mu nakonec a zatřepala křidélky.

„To mi řekl i pan pavouček, ale nevíš, kam utíkal?“ zeptal se jí Marťa.

„Utíkal ven na ulici, slyšel křičet malou holčičku!“ vzpomněla si nakonec paní včelka a odletěla pryč. Martínek jí moc poděkoval a vydal se na ulici. Že by jeho odvážný pejsek šel někomu zachránit život? Často si přece hrají na superhrdiny. Vyšel proto ven a hledal ho po okolí. Věděl, že se pejsek najde, je přece velmi odvážný. A to, jak tato pohádka skončí, se dozvíme v další části.