Milé děti, určitě si vzpomínáte na pejska Hafíka, který žil u Martínka doma. Byli to věrní přátelé, kteří spolu vymýšleli různá dobrodružství. Nejvíce však milovali hry na superhrdiny.
Vyšel ven před dům a porozhlédl se po okolí. Jenže pejska neviděl. Jeho oči ale padly na něco šedého. Byla to malá šedá kočka.
„Ahoj, nevidělas tady hnědého malého pejska? Je huňatý a jmenuje se Hafík a že prý utíkal pryč…“ zeptal se chlapeček pouliční šedé kočky. Ta se na něj potměšile podívala, olízala si tlapku a zamňoukala: „Pejska… Ty nemám ráda,“ řekla. „Ale ano, byl tu jeden. A utíkal za nějakou holčičkou!“ řekla nakonec a odešla pryč.
Chlapeček jí poděkoval a hledal dál. Ušel pár metrů, když vtom uslyšel štěkot. A ne ledajaký štěkot! To byl přece Hafík! To on štěkal! Chlapeček následoval zvuk a běžek, co mu jen nohy stačily. Vtom uviděl svou sousedku, holčičku jménem Zorka, která si právě hrála s Hafíkem.
„Hafíku, co tady děláš?“ řekl vyplašeně Martínek a začal objímat svého pejska. Hafík se samozřejmě radoval také a celého ho pooblizoval.
„Tvůj pejsek mě zachránil! Je to hrdina,“ řekla mu holčička. Martínek se nevěřícně podíval na svého psa a pak na Zorku. Jeho pes a hrdina?
„Hrála jsem si na ulici, kreslila jsem si křídou po chodníku, když vtom se vyřítil velký pouliční pes. Velmi jsem se bála a křičela o pomoc. A právě Hafík mě zachránil! Přiběhl a svým štěkotem psa odehnal! A teď tady na mě dává pozor, když si kreslím na chodníku!“ dopověděla příběh holčička. Martínek byl na svého pejska pyšný. Chvilku si ještě všichni hráli a pak se děti vydaly domů. Rodiče i Martínek měli radost, že je jejich pejsek konečně doma s nimi.
Pejsek Hafík sice věděl, že měl čekat na Martínka, ale protože je superhrdina, musel holčičce pomoci! Tedy alespoň si myslel, že je superhrdina. I když jím vlastně i byl. Pomohl přece holčičce a nejen to. S Martínkem a Zorkou se stali kámoši a všichni tři si hráli spolu na superhrdiny. Martínek věděl, že by se Hafík nakonec k němu vrátil, ale byl rád, že ho našel. Je to přece odvážný hrdina!
