Za špičatou horou a zimními lesy stálo malé, zato krásné království. Bydlela v něm půvabná princezna se svými rodiči. Princezna byla moc krásná. Její dlouhé světlé vlasy jí svítily jako sluníčko. Oči měla modré jako křišťálová studánka a její úsměv byl ten nejhezčí na celém světě. Byla taky moc hodná a měla dobré srdce. Král a královna z ní měli obrovskou radost a nadevše ji milovali.
Bylo ale něco, co je trápilo. Jejich dcerka byla němá. To znamená, že neměla hlas. Už se tak narodila. I když to rodiče trápilo, princezna si z toho nic nedělala. Vůbec jí to nevadilo a pořád měla úsměv na tváři.
Jednou do království přijela zvláštní návštěva. Velký vůz, který řídil nějaký muž. V tom voze byli psi. Velcí i malí. Muž s nimi jezdil po světě a nabízel je všude a každému. A tak se rozhodl některé z nich nabídnout i králi, královně a princezně.
Princezna si moc přála pejska. Chtěla mít společníka na dlouhé procházky, které podnikala do zimních lesů. Prohlížela si každého pejska. Někteří stáli nebojácně a poslušně na místě. Jiní ji sebevědomě pozorovali, ale ona si všimla jednoho, co seděl v koutě vozu. Protože nemohla mluvit, ukázala na něj.
Muž se zhrozil a začal se vymlouvat: „Princezno, to není dobrá volba. Je to pes, který není vycvičený, bojí se tmy a není dobrý. Ani nevíme, odkud je. Toho jsme našli jednou u cesty, jak se toulal. Vyberte si jiného.“ Princezna si ale stála za svým. Zakroutila hlavou, že nesouhlasí, a ukázala opět na pejska v koutě. Cítila k němu nějaké zvláštní pouto. Věděla, že jiného nechce a že i když nemůže mluvit, on bude pro ni ten nejlepší. Rodiče poznali, že princezna je rozhodnutá, a tak jí toho pejska dovolili.
Trvalo dlouho, než se pejsek naučil poslouchat, ale byl princezně tak vděčný, že se vše nakonec naučil. Tmy se ale bát nepřestal, proto spával s princeznou v posteli. Princezna ho milovala a bez něj neudělala ani krok. Dokonce ho naučila na zvuk píšťalky. Když ho chtěla přivolat, nemusela vydat ani hlásku. Jen pískla na píšťalku, která měla zvláštní pronikavý zvuk, a pejsek byl u ní.
Když se jednou vraceli z procházky, princezna si uvědomila, že v lese zapomněla svou mašli do vlasů. Ukázala pejskovi, ať na ni počká, že tam rychle zaběhne. Když ale běžela lesem, zakopla a poranila si nohu. Nemohla vstát, nemohla ani volat o pomoc, protože byla němá. Ležela na zemi, noha ji bolela a její nic netušící psí kamarád seděl na místě a čekal na ni.
Pak ji ale napadlo, že má píšťalku. Nadechla se a vší silou pískla. Pejsek hned vystartoval a rychle ji v lese našel. Pochopil, že je zraněná a že nemůže chodit. A tak co nejrychleji zaběhl pro pomoc do království.
Když už byla princezna ošetřená a doma v bezpečí, hladila svého pejska a ani nevadilo, že nemůže mluvit. Věděla, že lepšího přítele si vybrat nemohla. Miloval ji i beze slov a udělal by pro ni cokoliv, protože mu už od začátku věřila a dala mu takovou lásku, jakou on potřeboval.
