Byli dva bratři, jeden byl velmi chudý a ten druhý naopak velmi bohatý. Jednou chtěl bohatý po chudém, aby mu pohlídal snopy na poli. Chudák seděl pod kupkou, když spatřil bílou ženu, která sbírala klasy a zastrkávala je do kupek. Pomalu se k němu přibližovala a tak využil šance zeptat se jí, kdo je a co tu dělá.
Přiznala, že je bratrovo štěstí a sbírá ztracené klásky, aby měl více pšenice. Nemohl pochopit proč bratrovo a ne jeho.
„A prosím tě, kdepak je moje Štěstí?“ zeptal se chudák.
„Na východě,“ řekla bílá žena a zmizela. To chudému nedalo a vydal se do města hledat své štěstí.
Brzy ráno odcházel z domova a v tu chvíli vyskočila ze zápecí Bída. Plakala a prosila ho, aby jí vzal s sebou. Vzít sebou ji určitě nechtěl, v úmyslu měl něco jiného.
„Moje milá, jsi slabá a cesta je daleká, nedošla bys. Ale mám tu prázdnou lahvičku, tak si do ní zkus vlézt a já tě ponesu.“
Bída ani nenamítala a do lahvičky vlezla. To bylo chudému vhod, zadělal ji zátkou a dobře ji zavázal. Po cestě šel kolem bažiny a napadlo ho, že se Bídy zbaví. Vyndal lahvičku a strčil ji hluboko do bahna.
Po nějaké době dorazil do města a poohlédl se po práci. Do služby ho vzal nějaký pán. Kopat sklep měl na starost. Pán ho však varoval, že žádný plat nedostane, ale co vykope, může si nechat. Po nějakém čase kopání našel hroudu zlata. Podle úmluvy měla celá hrouda patřit jen jemu, ale se svým pánem se přeci rozdělil. Kopal dál, až narazil na železné dveře. Ty otevřel a za nimi vedl podzemní sklep, ve kterém našel nesmírné bohatství.
Z jedné skříně uslyšel hlas: „Otevři, pane můj!“
Zvědavost mu nedala a rozhodl se víko otevřít. Ze skříně vyskočila krásná panna, celá bílá, poklonila se a řekla mu:
„Jsem tvé štěstí, které si tak dlouho hledal.“ Slíbila mu, že od této chvíle bude s ním i jeho rodinou a pak zmizela. Bohatství, které našel si nenechal a opět se rozdělil se svým pánem. I přesto mu zůstalo veliké jmění, ale nikdy nezapomněl na svou nouzi.
Jednoho dne při procházce městem potkal svého bratra, který sem přijel za svým obchodem. Pozval ho k sobě domů a o všech svých příhodách mu pověděl. Ale jeho bratr nebyl tolik štědrý jako on. Jeho štěstí mu natolik záviděl, že přemýšlel, jak by na svého bratra zase bídu poslal. Místo, kam jeho bratr Bídu ukryl, začal hledat. Neskončil dokud ji nenašel. Vzal lahvičku z bahna a hned ji otevřel.
Bída vyskočila ven a radostně poskakovala. Za vysvobození mu slíbila, že jeho i jeho rodinu nikdy neopustí. Darmo se závistník vymlouval a posílal ji ke svému bratru. Bídy se však zbavit nemohl, byla mu neustále v patách.
Zboží, které si vezl domů, mu sebrali loupežníci. Jen žebrotu si vezl sebou. Místo bydlení mu zbyla hromada popela a z pole mu úrodu vzala voda. Ze závistivého boháče se stal jen chudák a zůstala mu jen bída.
