Byl jednou jeden krásný les, kde žila zvířátka všeho druhu. Našli byste tu malé broučky, krásné ptáčky, mlsné jezevce, ale také velké jeleny s majestátním parožím. Všechna zvířátka v lese se přátelila a nikdo si neprováděl nic zlého. Všichni na sebe byli hodní a kdykoliv někdo ze zvířátek potřeboval s něčím pomoci, mohl se na kohokoliv obrátit.
A tak to bylo vždy i v den, kdy potřeboval pomoci mlok Flíček ve svém obchodě. Flíček potřeboval pohlídat svůj obchůdek, který v lese provozoval, zatímco odjede pro zboží. Na pomoc si pozval žabku Doskočilku. „Doskočilko, mohla bys mi, prosím, pohlídat obchod? Musím zajet pro zboží, abych měl co prodávat a nechci zavřít. Byla bys tak hodná?” „Jasně,” odpověděla žabka, „není problém!” A tak Flíček odjel.
Doskočilka si pohodlně sedla na houpací křeslo, které měl Flíček u pokladny a hlídala. Jenže po čase měla dlouhou chvíli a už nevěděla, čím by se zabavila, když si najednou všimla velké mísy plné lahodných sušenek. „Jé, ty vypadají skvěle! Určitě budou i skvěle chutnat. Flíček si ani nevšimne, že jedna sušenka bude chybět. Jenom ochutnám.” řekla si žabka pro sebe.
A jak se rozhodla, tak učinila. Zvedla se z křesla a namířila si to rovnou k míse se sušenkami. „Mňam, mňam. Ty jsou tak výborné. Chutnají ještě lépe, než jsem čekala. Flíček si určitě nevšimne, když si dám další.” A tak si Doskočilka vzala další sušenku. Jenže tím to neskončilo. S mlsáním pokračovala až do té doby, dokud nezůstala mísa úplně prázdná. „Ajaj, to jsem nechtěla. Jenže byly tak vynikající, že jsem úplně zapomněla, že je jíst nemůžu. Flíček se bude jistě moc zlobit.”
Když se mlok Flíček vrátil zpátky do obchodu a otevřel dveře, všiml si, že mísa se sušenkami je prázdná a žabka zmateně chodí po obchodě tam a zpátky. „Co se děje, Doskočilko, stalo se něco? To ty jsi snědla všechny sušenky?” zeptal se mlok žáby. „Ahoj Flíčku, no, nesnědla! Přišla neznámá liška a všechny je snědla, než jsem něco stihla udělat, byla pryč!” zalhala žabka. „A jsi v pořádku Doskočilko? Neboj se, tu lišku najdeme a z lesa ji vyženeme. Musí vědět, že krást se nemá! Hlavně, že se Ti nic nestalo.” řekl Flíček a obratem svolal na lesní schůzi všechna zvířátka z lesa.
Na lesní schůzi zvířátka vylekaně diskutovala o tom, co s tou liškou podniknou. „Musíme ji najít a vykázat ven z lesa, tady se všichni přátelíme a nikoho, kdo to nebude dodržovat, tady nechceme!” shodla se zvířátka jednohlasně. „Doskočilko, jak ta liška vypadala?” vyzval žábu mlok. Doskočilka ale měla špatné svědomí. Vždyť to ona snědla všechny sušenky, žádná neznámá liška. Cítila se provinile. Nikdo jiný by přece neměl pykat za něco, co neprovedl.
„Víte, já se vám musím k něčemu přiznat,” začala žabka potichu mluvit ke zvířátkům. „Žádná liška ty sušenky nesnědla. Byla jsem to já. Hlídala jsem Flíčkovi obchod a měla jsem dlouhou chvíli. Pak jsem si všimla mísy se sušenkami a řekla jsem si, že ochutnám. Myslela jsem, že si Flíček nevšimne, že jedna sušenka chybí. Ale byly tak vynikající, že jsem se zasnila a snědla je nakonec úplně všechny. Bála jsem se říct pravdu, protože jsem měla strach, že se bude Flíček zlobit, a tak jsem si vymyslela příběh o neznámé lišce. Omlouvám se, kamarádi. Odpustíte mi, prosím?”
Zvířátka zůstala beze slova stát, dokud zase nepromluvil Flíček. „Žabko, žabko. Vždyť jsi vůbec nemusela lhát. Ty sušenky jsou pro mé spokojené zákazníky. Mám jich plný sklad. Nabídnul bych ti je sám, až bych přišel. Za to, že jsi mi tak hezky obchod pohlídala.”
Doskočilce se najednou moc ulevilo – měla totiž rázem čisté svědomí. Uvědomila si, že pravda nakonec stejně vždy vyjde najevo a když je člověk upřímný a poctivý, žije se mu mnohem lépe.
