Žáby a abeceda

Audio verze pod pohádkou 👇

V jednom jezírku žili žabí tatínkové a žabí maminky. A ti měli své žabí dětičky. Protože chtěli, aby jejich děti byly chytré, posílali je do žabí školy. Žabí škola, to vám bylo místo na hladině jezírka, kde se hustě rozrostl leknín. Každá žabka si sedla na jeden leknínový list a poslouchala paní učitelku.

Ten den se zrovna malé žabičky učily abecedu. Paní učitelka ji předříkávala a děti opakovaly.

„Á, bé, cé, …,“ povídala paní učitelka.

Zatímco všechny žabky správně opakovaly po paní učitelce, najednou se do toho ozvalo hlasité zakvákání: „Kvá, blé, blé, …“

To tak příšerně a schválně špatně kvákala žabka Katka. A žabák Milouš se tomu chechtal.

„Ale no tak, děti, dávejte pozor a opakujte správně,“ napomenula je paní učitelka a znovu začala předříkávat.

„Kvá, blé, blé, blé, uf, ech, ou,“ kvákal hlasitě Milouš. Žabka Katka, která seděla vedle něj, se tak smála, že spadla z listu do vody.

„Oba dva dostanete pětku, jestli se nenaučíte odříkat abecedu správně,“ pohrozila jim paní učitelka. „A už se uklidněte a dávejte pozor.“

Jenže ti dva pořád jen zlobili a kvákali ty svoje nesmysly.

„Kvá, blé, blé, blé, uf, ech, ou, žáby se tu radujou,“ zpívali Milouš s Katkou a poskakovali po leknínech.

Zrovna tou dobou šel kolem jezírka velký pes, bernardýn Holina. Chodil z jezírka často pít po tom, co svému pánovi rozkousal nové holinky. Proto se mu tak i říkalo.

Jakmile si velkého psa Holiny žába učitelka všimla, hned volala na žabky: „Děti, rychle do vody, aby vás nevypil.“

A během chvilky, že byste sotva stačili dvakrát mrknout, všechny žáby naskákaly do jezírka a schovaly se pod hladinou. Tedy, všechny ne. Volání žáby učitelky neslyšely dvě žabky. Jistě uhodnete, které to byly. No ano, Milouš a Katka. Pro svoje halekání, kvákání a zpívání neslyšeli ti dva vůbec nic. Dokonce si ani nevšimli, že jde pes. A když si ho konečně všimli, bylo už pozdě.

Bernardýn Holina otevřel svou obrovitou hubu a začal chlemtat vodu, jako když měsíc nepil. A jak pil, tak spolknul Milouše i Katku. Potom se odvalil do stínu pod strom a uvelebil se ke spánku.

Jenže Milouš a Katka ho v břiše tlačili a jejich kvákání ho rušilo. Ale ne tolik, aby tu svou hubu zase otevřel.

„Milouši, co budeme dělat? Kvákání mu hubu neotevře,“ strachovala se Katka.

„Já vím, jak mu hubu otevřít. Musíme ho naučit abecedu. Jakmile řekne „Á“, otevře hubu a my vyskočíme ven.“

„To je nápad! Jen jestli si vzpomeneme, jak je to správně. Měli jsme víc poslouchat žábu učitelku.“

„Jestli se dostaneme ven, tak už vždycky budeme dávat ve škole pozor,“ slíbili si Milouš a Katka a dali se do toho.

„Á, bé, cé, dé, é,
žáby jsou tu dvě,

ef, gé, há, chá, í,
strašně kvákají,

jé, ká, el, em, en,
zlobí celý den,

ó, pé, qé, er, es,
žáby sežral pes,

té, ú, vé a dvojité wé,
ve psím břiše kvákají své,

ix, ypsilon, zet,
kvak tam a kvak zpět.

Abecedu vykvákají
celou nazpaměť.“

Takhle pěkně to žáby zakvákaly a pak Milouš hlasitě zavolal:

„Tak teď ty, hafane. Ukaž jestli umíš abecedu!“

Pes Holina se zamyslel a začal vzpomínat. Už to bylo dlouho, co chodil do psí školy, přesto si vzpomněl, jak ta abeceda začínala.

„Áááááá,“ zabručel a otevřel hubu dokořán.

To byla ta chvíle, na kterou Milouš a Katka čekali. Jedním skokem vyskočili psovi z tlamy a po trávníku doskákali zpátky do svého jezírka.

„Bééééé, to je jako bernardýn, hehehe,“ zaslechli ještě bručet Holinu, než se ponořili pod vodu.

Druhý den je málem žába učitelka nepoznala. Oba tiše seděli, poslouchali a pečlivě a správně opakovali všechna písmenka abecedy. A když je paní učitelka vyvolala, aby přeříkali abecedu nazpaměť, Katka i Milouš přeříkali tu svou básničku z psího břicha. Oba dostali jedničku s hvězdičkou a už nikdy žábu učitelku nezlobili.

A Holina? Ten ležel pod stromem až do tmy, než si vzpomněl na další písmenko abecedy. A možná by si ani nevzpomněl, kdyby se na nebi neobjevil měsíček jako srpeček, který nápadně připomínal písmenko C.

---