Jak sněžný muž našel kamarády

4 min. čtení

Daleko v horách, až tam, kde už byl jen samý sníh a mráz, žil sněžný muž. Bydlel na tom největším vrcholku hory, pěkně schovaný v jeskyni. Z lidí ho nikdy nikdo neviděl. A tak ani nikdo nevěděl, že existuje.

Sněžný muž ale o lidech věděl všechno. Každý večer si totiž sedl na vrcholek své zasněžené hory a díval se na město plné lidí, které bylo pod ním. A tak viděl lidi, jak jezdí v divných věcech na kolečkách, jak se spolu baví, pořád si povídají a objímají se. Sněžný muž častokrát přemýšlel, proč to lidi dělají. Proč nebydlí každý sám, tak jako on? Vždyť je to fajn.

Jednou, když takhle seděl na své hoře a koukal se na lidi ve městě, uslyšel, jak se něčemu smějí. Chtěl slyšet víc a vědět, proč se tak smějí, a tak se pořád přibližoval k městu a nakláněl se, aby všechno slyšel. Sklouzl z hory níže, ještě trochu a ještě malý kousek blíž. Když byl skoro u města, ujela mu noha, natáhl se na záda a sjel dolů z hory. Nabral takovou rychlost, že nemohl brzdit, a vjel po zádech přímo až do města.

Jak sněžný muž našel kamarády. Zdroj obrázku: depositphotos.com

Zastavil se u skupinky dětí, kteří byly zrovna v živém rozhovoru a něčemu se smály. Když u nich z ničeho nic zastavil obrovský sněžný muž, úplně ztichly. Všechny děti se pomalu seskupily kolem něho a začaly si ho prohlížet.

Pak ten nejmenší z nich dostal odvahu se zeptat: „Nestalo se ti nic? Jsi v pořádku? Pomůžeme ti vstát, ano?“ Sněžný muž jen kývl a opatrně se snažil dostat na nohy. Všechny děti se mu snažily pomoct. Když už sněžný muž pevně stál, promluvil: „Moc děkuji. Já jsem sněžný muž. Bydlím na hoře nad městem a žiju tam sám. Chtěl jsem vědět, čemu se tak smějete. Jak jsem se k vám nakláněl a přibližoval, uklouzl jsem uklouzl a nyní jsem u vás ve městě. Nezlobte se. Už půjdu zase zpátky nahoru,“ otočil se a odcházel. Když zmizel, děti ani nestačily nic říct. Sněžný muž se vrátil do své jeskyně a zase tam byl sám a každý večer se koukal na město plné lidí.

Uběhla krátká doba a nejmenší kluk z města celý čas nemohl přestat myslet na sněžného muže. Nakonec zavolal své kamarády a řekl: „Mám nápad. Sněžný muž žije na své hoře sám. Je z toho smutný. Viděli jste, jak se tvářil, když odcházel? My jsme kamarádi a je nás víc, ale on je úplně sám. Musíme se s ním taky kamarádit. Ať ví, že máme sněžné muže rádi. Nahoru na kopec se k němu nedostaneme, to je daleko, to nezvládneme. Říkal ale, že se každý večer dívá na naše město. Tak uděláme obrovský nápis a pověsíme ho nad město, aby si ho přečetl a přišel za námi. Aby věděl, že se s námi může taky kamarádit.“ „To je super nápad!“ vykřikovaly děti jedno přes druhé.

A tak se daly do práce. Vyrobily velký nápis a večer ho s pomocí rodičů rozvěsily co nejvýše ke světlům, aby byl pěkně vidět. Když večer vyšel sněžný muž ze své jeskyně a koukal se na město, nemohl uvěřit svým očím. V dálce spatřil vzkaz přímo pro něj psaný: „Sněžný muži, přijď si s námi povídat a smát se. Tvoji kamarádi.“

Jak to uviděl, okamžitě seběhl dolů. Jeho velké nohy mu nestíhaly, a tak sedl na zadek a sklouzl se až do města po sněhu. Měl takovou radost, že může s někým být a že může mít kamarády.

Od té doby už sněžný muž nesedí každý večer sám. Má přátele. Někdy za nimi sklouzne do města a někdy si je vynese k sobě do jeskyně. Ale hlavně je šťastný. Ví, že s kamarády je to lepší a že je potřebuje každý.

4/5 - (89 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..