Kouzelná knihovna a šotek

Na kraji pohádkové vesnice stál krásný dům. Měl duhové barvy a na všech stěnách obrázky. Ne ledajaké obrázky, ale živé obrázky. Ano, samy se pohybovaly. Kdokoli se na ně zadíval, zjistil, že každý z nich vypráví svůj vlastní příběh. Co to bylo za kouzelný dům? Byla to knihovna. Knihovna plná knih, plná živých příběhů a pohádek.

Děti sem pravidelně chodily z celé vesnice. Půjčovaly si knížky, listovaly si v nich, prohlížely obrázky a dozvídaly se samé zajímavé věci. Jednou se ale stalo něco zvláštního.

Když ráno chtěla paní knihovnice Ludmilka knihovnu otevřít, zaslechla přes dveře pisklavý hlásek. „Áčko dám na konec věty, tohle slůvko vymažu, B položím mezi květy, já písmenkám ukážu.“

Pohádka ke čtení - Kouzelná knihovna a šotek
Kouzelná knihovna a šotek

Knihovnice Ludmila chvíli poslouchala s uchem položeným na dveřích a nechápala, co se to v její knihovně děje. Vždyť ještě neotevřela. Nikdo by tam být neměl. Odemkla dveře, nahlédla dovnitř a nikde nic. Nikoho neviděla. Jen pořád ten pisklavý hlas zpovzdálí. Aha, knížky se pohybují.

„Ovšem ten hlásek mi nesedí. Stále se mezi stránkami nějak vrtí, nebo co?“ pomyslela si knihovnice Ludmila. Rychle čapla do ruky pohybující se knížku, otevřela ji a leknutím spadla na zadek. Mezi stránkami si poskakoval malinký mužíček, přehazoval písmenka tam a zpět a u toho si prozpěvoval.

„Hele, prcku, kdopak jsi? A proč mi tady v knížkách přehazuješ písmenka?“ vyhrkla na něj knihovnice. Pidimužík se taky vylekal, vyskočil z jedné strany na druhou a povídá: „Já jsem písmenkový šotek. Skřítek, který si běhá mezi stránkami knih a přehazuje písmenka. Je to moje práce.“

„Ale proč to děláš?“ nedala se knihovnice Ludmila a ptala se dál. „No já ani pořádně nevím. Dělám to odjakživa. Sám neumím číst, a tak přehazuju písmena a věty, aby ani ostatním čtení nedávalo smysl a aby taky nečetli. Když neumím číst já, ostatní taky nemusí. A navíc je to legrace,“ vysvětloval dále šotek.

„To teda není legrace. To se nedělá. Knížky dávají dětem příběhy. Mohou s nimi snít, o čem chtějí, umí si s nimi představovat plno věcí. Děti jsou pak chytřejší, když čtou, a navíc je knížka mnohdy rozveselí, když jsou smutní. Tohle všechno jim ty vezmeš, když vše popřehazuješ. Pak nebudou mít příběhy na stránkách správně. Víš co? Uděláme to naopak. Nebudeš přehazovat písmena, ale naučíš se je číst. Já tě to naučím. Pak poznáš, jak krásné knížky jsou a co všechno ti můžou dát. Každý den se tady brzy ráno v knihovně potkáme, já si přivstanu a budu tě učit číst,“ odhodlaně řekla knihovnice Ludmila.

Skřítek nejdříve nechtěl. Přece se nebude něco učit, teď v tolika letech! Není ani malý, ani hloupý, copak by se učil! Nakonec se ale přece jen nechal od knihovnice přemluvit. Byl totiž docela zvědavý, jakýpak zázrak knížky mohou skrývat. Dal tedy čtení šanci. Ze začátku to nebylo jednoduché. Ovšem knihovnice měla dost času i trpělivosti, aby to šotka naučila. Po nějaké době skřítek četl sám. A knížky? Ty si zamiloval!

Dnes, když knihovnice Ludmila vchází do kouzelné duhové knihovny, doprovází ji hned po ránu jemný pisklavý hlásek. Už se ale neleká. Ví, že je to písmenkový šotek, který nepřehazuje písmena ani věty, ale čte si je se zaujetím nahlas. Doslova hltá každé slovo. Je rád, že mu knihovnice ukázala, co tajemného knížky ukrývají.

A když v knize najde nějakou chybu, rád písmenka opraví.

4.8/5 - (312 votes)

Komentáře: 13

  1. Musím autorku pochválit za povedený příběh. Je milé přečíst dětem z internetových stránek hezkou a motivační pohádku.😉

  2. Moc se mi to líbí a byl zajímavý ten šotek, že přehazoval písmenka. Bylo dobrý, že se naučil číst.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..