Když se večer podíváš na oblohu a když mraky šly už dávno spát a neloudají se na nebi, uvidíš všude nad sebou hvězdy. Je to jako černý plášť posetý třpytkami. Některé svítí jasně, jiné jemně. Když se zadíváš pořádně, uvidíš malé světýlko, co skáče z jedné hvězdičky na druhou. To světýlko je Jitřenka. Nebeská noční víla, která dává pozor na hvězdy i na měsíc a když nastane ten správný čas, budí sluníčko, aby vyšlo na nebe. Dává sluníčku dobré jitro. Proto se jmenuje Jitřenka.
Pro nás lidi je moc důležité, aby Jitřenka každý den včas sluníčko vzbudila. Díky tomu víme, kdy začíná den. Sluneční paprsky vyženou ospalce z postele. Navíc nám sluníčko dává nejen světlo ale i teplo.
Jednou se takhle Jitřenka potulovala po obloze. Skákala si z hvězdy na hvězdu a její stříbrné dlouhé vlásky se třpytily ve větru. Byla ještě noc a tak Jitřenka měla čas. Rozhodla se tedy, že se na nebi podívá i někam dál. Však se včas vrátí, aby sluníčko vzbudila.
A tak si poskakovala a procházela se po celé obloze. Klouzala se po mléčné dráze a prohlížela si z nebe zemi ze všech stran. Vůbec si neuvědomila, kolik je hodin. Když se tak po nějaké době podívala na zem, uviděla několik květinek, jak chtějí otevřít své květy, ale vůbec jim to nešlo. Krásné slunečnice na polích byly úplně skloněné až k zemi a nemohly se zvednout. Včelky chtěly poletovat a opylovat květy, ale nemohly žádné najít, spíše jen narážely do sebe, a pak vyčerpáním lehly na zem. A všichni lidé spali. Jitřenka se rozhlížela všude po zemi a nechápala, co se to děje.
A pak jí to došlo. „Vždyť já jsem neprobudila sluníčko. Bez světla se nemůžou otevřít květiny, otáčet slunečnice a ani lidi nevstanou. Co jsem to provedla,“ zhrozila se Jitřenka. Jak se procházela po nebi, tak úplně zapomněla na čas. Už měla dávno sluníčko vzbudit.
Rozutíkala se po obloze tak rychle, jak to dovedla. Hvězdičky jí pomáhaly a v tom spěchu ji popostrkovaly dopředu, aby byla rychlejší. Když doběhla Jitřenka ke sluníčku, hned ho začala budit. Jenže sluníčko spalo moc tvrdě. Když ho Jitřenka nechala delší dobu spát a nevzbudila včas, sluníčko zaspalo ještě tvrději. Jitřenka na sluníčko volala, třepala s ním, lechtala ho, ale nic s ním nehnulo. Jitřenka už byla zoufalá. Viděla, jak země celá uvadá a chátrá, když nesvítí sluníčko.
„Co jsem to provedla, já nešťastná,“ smutně plakala a naříkala. Pak si ale řekla, že to nevzdá. Musí napravit chybu, kterou udělala. Sebrala všechny své síly co měla a co nejvíc se nadechla. Pak na sluníčko foukla, jak nejvíce to uměla. Její stříbrný a chladivý dech sluníčko polechtalo v nose a probralo ho. Když otevřelo oči, vidělo vyčerpanou a unavenou ležící Jitřenku. Sluníčko se rozkoukalo po zemi a hned mu došlo, že už mělo dávno svítit a hřát. Rychle vystoupalo na nebe a rozjasnilo celou zemi. Květinky se začaly otvírat, slunečnice zvedat, včelky opylovat a lidi vstávat.
Hned potom sluníčko natáhlo své paprsky a odneslo jimi Jitřenku do nebeské postýlky. Potichu jí pak ještě zašeptalo do ucha: „Moje milá vílo, příště si už dávej pozor a vzbuď mě včas. Ale je hezké, že si svou chybu napravila a nevzdala to.“ Od té doby už Jitřenka nikdy nezapomněla sluníčko vzbudit. Ale taky nezapomněla na to, že každý může udělat chybu, ale je důležité ji napravit.
Hezký a poutavě napsaný příběh. Mně se příjemně četlo a dcerce se moc líbilo 🙂