V hlubokých lesích až tam mezi kapradím a hustými vysokými keři žil hejkal. Byl to takový strašidelný zelený mužík. Nosil roztrhané oblečení, jako by měl na sobě jen hadry, klobouk vyrobený z listí a uschlých větví, a chodil naboso. Vypadal prostě jako strašidlo.
Potuloval se po lesích a strašil lidi. Ale víš, jak takový hejkal straší? Svým hlasem. On když totiž zahýká, je to jako by na tebe padaly všechny stromy a skály a země jako by se otřásla.
Tenhle hejkal byl pyšný na svůj hlas. Nebyl nikdo, kdo by prošel kolem něj bez toho, že by na něj hejkal nezahulákal a nevystrašil ho. Měl z toho vždycky ohromnou radost, když viděl vystrašeného člověka, jak utíká z lesa pryč. Jenže když bez přestání hejkal a namáhal svůj hlas, přihodilo se, že jednoho dne ochraptěl. Byl z toho úplně nešťastný.
Chodil po lese s hlavou svěšenou a naříkal: „Co já si počnu?! Co budu dělat? Co jsem to za hejkala, když nemůžu hýkat ani strašit lidi?!“
Jeho ochraptělé stěžování slyšel slavík. Malý ptáček, který poletoval po lese. Chvíli hejkala poslouchal a pak se nad ním slitoval. Přiletěl k němu, sedl si mu na rameno a povídá: „Vím, kdo ti může pomoct! Na kopci za lesem je pan doktor. On ti určitě hlas uzdraví.“
„Myslíš, slavíku? Já nevím. Lidi jsem jen strašil. Proč by mi měli pomáhat?“ smutně a váhavě přemýšlel hejkal. „Doktor má dobré srdce. Uvidíš, pomůže ti. Navíc se tě nedá poslouchat s takhle skřehotavým hlasem. Běž za ním a pozdravuj ho ode mě,“ odpověděl slavík a odletěl.
Hejkal chvíli váhal, ale nakonec se na kopec za les k doktorovi vydal. Až na úplném vrcholu stál malý domek, na kterém byl velký nápis: „Ordinace pana doktora. Odborník všeho druhu.“ Hejkal nervózně zaklepal a vešel dovnitř. Dlouho nevycházel ven. Pan doktor se nezalekl. Naopak. Vyšetřil jeho hlasivky, napsal bylinky, ze kterých si musí hejkal udělat medicínu, a pak s ním dlouho promlouval. Nikdo nevěděl o čem a proč.
Za nějakou dobu bylinky zabraly a hejkal měl zase hlas silnější než zvon. Něco se ale změnilo. Pořád sice vypadal jak strašidlo, ale lidi už nestrašil. Chodil si po lese a vesele a nahlas si zpíval. Slyšeli to všichni v dalekém okolí. Dokonce i doktor na kopci slyšel jeho ozvěnu.
Slavík zvědavě přiletěl zase za hejkalem a povídá mu: „Copak se s tebou stalo? Jak to, že si prozpěvuješ a nekřičíš? Jak to, že už nikoho nestrašíš?“ Hejkal se jen usmál a vysvětlil slavíkovi, jak to bylo: „Víš, můj milý slavíku, pan doktor mě nejdříve vyšetřil, napsal mi bylinky a pak se mnou promluvil. Říkal mi, že když budu zpívat místo hulákání, nebudu si hlasivky tak namáhat. A že je lepší svým hlasem dělat lidem radost, než je vystrašit. Navíc říkal, že mám krásný hlas! Škoda ho vyplýtvat jen na křičení. No a víš co? Měl pravdu. Mám větší radost z toho, jak si zpívám, než když jsem jen vyřvával po lesích. Mám teď i víc kamarádů, když se mě teď lidé ani zvířátka nebojí.“
Slavík se usmíval a hejkala pochválil. Byl moc rád, že se takhle změnil. A měl ho o hodně radši. Ještě že ho k tomu doktorovi poslal!
Já Petr Hejkal a můj syn Jakub Hejkal dáváme 👍 za super pohádku.
😂