Jak tatínek rozveselil Toníka

Chvíli to trvá, než se přehoupne jaro ze zimy. Sluníčko bývá ještě kostrbaté a nehřeje tolik, aby všechny zahřálo. Travička se nezelená, přikrývá se ještě zbytky sněhu. Někde dokonce i mrazíky. Hodně dětí touží s prvními slunečními paprsky běhat venku jen v mikině a teplákách. Bundy a čepice nechávají doma, protože doufají a věří, že je těch pár paprsků zahřeje. Není tomu ale tak.

I když se ukazuje trošku sluníčka, je přece jenom venku chladno. A tak děti, které běhají venku málo oblečené, většinou prochladnou a onemocní. Stejně tomu bylo i u Honzíka a Toníka.

Byli to dva neposední kluci, kteří nejraději trávili čas venku. Hráli spolu fotbal, stavěli si bunkry, hráli na honěnou. Prostě pořád něco. Teď ale byli nemocní a museli být doma v posteli. To byla strašná nuda! Nemohli být spolu, nemohli nic podnikat a nemohli skotačit venku. Jen smrkali a kuckali.

Tondův tatínek pozoroval, jak se synek trápí a jak ho mrzí, že nemůže nic dělat, proto přišel se skvělým nápadem. „Tondo, co kdybyste si udělali s Honzíkem rychlou poštu?“ ptá se tatínek. Toník nadšeně vykřikl, až se zakuckal. „Ale jak, tati?“ doptával se Toník. Tatínek začal vysvětlovat: „Když jsem byl stejně starý jako ty, s kamarádem jsme si přes okno natáhli šňůrku. Připevnili jsme ji tak, aby se dala posouvat, a bylo to. Doma jsem napsal vzkaz, připevnil ho na provázek kolíkem a posouval jsem ho po šňůře až ke kamarádovi. On si ho doma přečetl a odepsal mi. Pak mi ho poslal zpět. Ty i Honzík máte okna blízko sebe. Natáhnu vám šnůru přes okno až domů a můžete si psát a přitom být doma v teple. A navíc si procvičíte psaní a čtení.“

Toník byl z nápadu nadšený. Mezitímco tatínek natahoval provázek mezi okny a domlouval vše s Honzíkem, Toník už psal v posteli vzkazy, které chtěl kamarádovi poslat. Když bylo vše hotové, natažená šňůrka se nezastavila. Kluci si neustále něco psali a posílali. A přitom mohli odpočívat a léčit se. Pro Toníka a Honzíka to bylo nejlepší domácí léčení, které kdy museli doma přečkat. U psaní a posílání vzkazů se totiž nasmáli a zabavili.

Večer, když dával Toník svému tatínkovi dobrou noc, k něčemu se mu přiznal: „Víš, tati, musím něco uznat. I když jsi dospělý a starý, máš občas dobré nápady. Děkuji. Jsem rád, že tě mám.“ Tatínek se usmál. Přišlo mu legrační, že mu Tonda řekl, že je starý. Ale byl moc rád, že i když byl Tonda nemocný, zvedl mu náladu jednoduchým nápadem. Příště, až bude nemocný tatínek, může ho na oplátku rozveselit Toník.