Královský zajíček

V království za horami a dolinami se tyčil krásný zámek. V zámku kromě krále žily i jeho dvě krásné dcery. Byly to princezny Eliška a Karolína. Karolína byla starší a chytrá, měla krásné hnědé vlasy až po pás.

Zatímco Eliška měla krásné blonďaté kudrnaté vlasy a oči jako to nejjasnější nebe. Eliška byla ta mladší a milovala zpěv a každé živé stvoření. Princezny však často mezi sebou soupeřily a předháněly se, která bude ta lepší.

Jednoho dne se sestry vydaly do lesa sbírat chutné maliny. Vzaly si proutěné košíky a vydaly se po lesní cestě. Chtěly pomoci paní pekařce a nasbírat jí je na malinový koláč, který tak milují. Hádaly se však, která jich nasbírá víc. Neustále soupeřily. V hustém lese je přivítali veselí ptáci svým zpěvem a jemný šepot větru v korunách stromů.

Když princezny přišly na místo, kde rostly maliny, byly obě uchváceny krásou a hojností plodů. Maliny byly krásně červené a šťavnaté, jako kdyby čekaly jen na to, aby je někdo posbíral. Ještěže tam nebyl žádný velký medvěd, který by jim ty maliny ukradl. Princezny se začaly předhánět, která nasbírá co nejvíce malin, a rychle je sklízely.

Jak tak sbíraly, najednou Eliška uslyšela tiché kvílení. „Snad to není medvěd,“ řekla Eliška se strachem v očích a chytila ​​sestru za ruku. Karolína však moudře řekla: „Ale ne, to není medvěd.“ Rozhlížela se při tom kolem sebe. Když tu najednou spatřila malého zraněného zajíčka, který ležel pod malinovým keřem opodál. Mladší Eliška okamžitě přiběhla a zvedla malého zajíčka na ruce. Vysypala své maliny do sestřina košíku a bez váhání opatrně vložila zraněného zajíčka do svého košíku. Soutěžení šlo stranou, co je jí teď po malinách, musí pomoci zajíčkovi. Obě sestry se sklonily k malému zvířátku. Malý zajíček byl pokousán na nožce. Určitě to byl nějaký velký vlk či medvěd, pomyslely si princezny a rozhlédly se kolem sebe.

„Jejda, chudáček malý, musíme mu pomoci!“ řekla Eliška se soucitem. Zvířátka měla velmi ráda. Karolínka se zamyslela, jak by zvířátku pomohly. Určitě to přece četla v nějaké knížce. Karolínka opatrně umyla zajíčkovi ránu, ten však jen bolestně zasténal. „Musíme mu pomoci!“ řekla smutně Eliška sestřičce Karolínce a tahala ji za volán šatů. Nakonec se však princezny rychle rozhodly, že zajíčka vezmou zpět do zámku, kde jej ošetří královský lékař. Utíkaly přes les, jak jim jen nožky stačily, i když ve velkých šatech to zrovna snadné nebylo.

Když se princezny vrátily na svůj hrad, v jednom košíku měly nasbírané maliny a ve druhém malého raněného zajíčka. Tatínek král se usmál, byl rád, že jeho dcery konečně nesoutěží a dělají něco spolu. Pan léčitel neváhal a šel se o zajíčka postarat. Princezny zanesly maliny paní pekařce a pak netrpělivě čekaly, zda se léčiteli podaří zajíčka zachránit. Léčitel mu pomohl a zachránil mu poraněnou tlapku. Šťastné sestry princezny se o něj s velkou láskou staraly a za pár dní se zajíček úplně uzdravil a vesele si skákal po zámku.

Zajíček se stal jejich nejlepším kamarádem a zároveň královským mazlíčkem. Dostal dokonce i kouzelné jméno: „Malina.“ Protože pod malinami ho holčičky našly. A tak malý zraněný zajíček spojil soutěživé sestry a celé království rozveselil svým rozkošným kožíškem a veselým skákáním.