Jak bludička Julie zabloudila

Když černá tma zahalila les, noc co noc ze svých úkrytů vylétávaly tajemné bludičky, které sváděly kolemjdoucí z cest. Jakmile se někdo ocitl kolem bažin a močálů, bludičky se daly do práce. Poletovaly nad močálem, svítily a vesele si zpívaly:

„Bloudíme sem, bloudíme tam,

kdo zbloudí k nám tentokrát?“

Měly ohromnou radost z každého pocestného, který zabloudil, nebo se dokonce v bažině utopil. Až na jednu. Jmenovala se Julie a bloudění ji vůbec nebavilo. Teta Močálovka z ní chtěla vychovat bludičku jaksepatří, ale Julie si dělala, co chtěla. Neustále ji napomínala.

„Julie! Bludičky mají bloudit! Julie! Nelítej jako splašená a zapni si pořádně světýlko!“

Julie měla dost tety a bloudění, rozhodla se objevit něco nového. Proto když se snesla ta nejhustší mlha nad močál, využila toho, že ji nikdo neviděl, a frnkla dál do lesa. Letěla a letěla, jenže nic neviděla, nevěděla, kam letí. Netušila, kde je, a dokonce nevěděla, kudy se vrátit domů. Julie byla zoufalá, poletovala jako splašená, když vtom náhle uslyšela slabé fňukání. Letěla blíž a pod vysokým smrkem uviděla sedět malého chlapce.

„Proč pláčeš?“ zeptala se ho Julie.

„Ztratil jsem se,“ vzlykl chlapec. „Byli jsme s tátou na houbách… a pak jsem uviděl veverku, a… no… byla tak krásná, že jsem se za ní rozeběhl…a teď jsem tady. Nevím, kde je můj tatínek a jak se dostanu domů. Mám velký strach a je mi zima,“ postěžoval si. 

Julie se usmála a řekla:
„To je zvláštní! Já jsem se ztratila taky!“

„Ty?“ vykulil chlapec oči. „Ale ty přece svítíš a musíš znát celý les!“

„No právě,“ zasmála se Julie. „Jenže svítit a vědět, kudy jít, to jsou dvě různé věci.“

A tak se rozhodli, že budou bloudit spolu. Julie poletovala před ním a chlapec šel za jejím světýlkem. Cestou si povídali, Julie zjistila, že chlapec se jmenuje Robinek a že má rád zvířátka. Robinek se zase dozvěděl, že Julie by si ze všeho na světě nejvíc přála tancovat tak krásně, aby ji všichni obdivovali. Prošli kolem potoka, přes mech a brodili se listím, které padalo ze stromů. Nakonec dorazili k louce, kde se tráva stříbřila v měsíčním světle. Julie se na chvíli zamyslela a pak se roztočila. Tancovala, radovala se a malý Robinek ji sledoval s otevřenou pusou. Najednou se oba zarazili.

„Já to tu poznávám, tady za tím dubem je močál, kde bydlím,“ řekla Julie.

„A támhle svítí naše chalupa,“ ukázal malý chlapec. Julie se rozhlédla po známé louce, když tu se mezi stromy začala míhat další světýlka.

„Julie! Julie!“ volaly bludičky. „Kde jsi byla? Teta Močálovka je celá bez sebe!“

Julie se pousmála. „Zabloudila jsem,“ přiznala, „ale konečně jsem našla to, co jsem hledala a po čem jsem toužila.“

„A co to má být?“ ptaly se bludičky.

Julie se usmála:

„Přece tanec a přátelství.“

Julie se znovu roztočila uprostřed louky, tancovala tak radostně, že se k ní bludičky jedna po druhé přidaly. Brzy zářila celá louka jako hvězdná obloha.

„To je mnohem lepší než strašit lidi!“ smály se bludičky.

Uprostřed stál malý Robinek a tiše vydechl:

„To je nádhera.“ Byl jimi naprosto okouzlen.

Julie k němu přiletěla, chytla ho za ruku a řekla:

„Pojď, Robinku, my ti posvítíme domů.“

A tak šli. Les už nebyl temný, ale plný světel a smíchu. Když Robinek došel ke své chalupě, zamával: „Děkuju, Julie!“

„A já děkuju tobě,“ odpověděla. „Ukázal jsi mi, že zabloudit může každý, ale je důležité najít zase tu správnou cestu.“