Byla jednou jedna chudá žena, která žila se svými dvěma dcerami v malé chaloupce na kraji lesa. Každý den se vydávala do lesa sbírat dříví, aby mohla doma rozdělat oheň a zahřát svou rodinu.
Jednoho dne, když se s otýpkou na zádech vracela domů, zahlédla u cesty malé koťátko. Choulilo se u plotu, slabě mňoukalo a bylo celé promoklé a vyčerpané. Ženě ho bylo líto, a tak ho opatrně zvedla, zabalila do své zástěry a odnesla domů.
Když dorazila ke své chaloupce, její dvě dcery jí běžely naproti. Hned si všimly, že matka v náručí něco schovává, a zvědavě se ptaly, co to je. Když jim ukázala malé koťátko, obě se nadšeně rozesmály a prosily, aby si s ním mohly hrát.
Žena však zavrtěla hlavou. „Koťátko je nemocné a slabé. Musí nejdřív nabrat sílu,“ vysvětlila jim. Položila ho do starých hadříků a přinesla mu trochu mléka. Dcery zklamaně přihlížely, ale pochopily, že je třeba o něj pečovat.
O několik dní později koťátko zesílilo a jednoho rána bylo pryč. Žena se domnívala, že se vydalo zpět do světa, a tak na něj po čase téměř zapomněla.
Jednoho dne se opět vypravila do lesa. Když se vracela stejnou cestou, na místě, kde tehdy našla koťátko, stála najednou krásná, vznešená paní v šatech jemných jako pavučinka. Usmála se na ni, přistoupila blíž a do její zástěry vložila pletací jehlice.
„To je za tvé dobré srdce,“ řekla tajemná paní a zmizela.
Žena si překvapeně prohlížela jehlice, ale netušila, co by na nich mohlo být zvláštního. Vzala je domů a položila na stůl.
Když se ráno probudila, čekalo ji velké překvapení. Na stole ležel dokonale upletený pár punčoch. Nemohla uvěřit vlastním očím! Další noc nechala jehlice na stejném místě – a ráno tam byl další pár punčoch.
Tak žena pochopila, že získala kouzelný dar. Každou noc jehlice pracovaly samy a punčochy přibývaly. Začala je prodávat a brzy měla dost peněz, aby se její rodina už nikdy netrápila nouzí. A tak se ukázalo, že soucit a laskavost jsou tím největším bohatstvím, které člověk může mít.
