Plížáci
Byl takový ten krásný, vlahý večer, kdy plížáci vylézají ze svých doupat a slídí po prstech čouhajících zpod peřin. I já s Píhatem jsme dostali chuť nějaké prstíčky poškádlit. Děti už se nás nebály, tak jsme zabrousili jinam. Navíc když vzbudíte děti, ty obvykle pláčou a mně je jich líto. Zato když vzbudíte dospělé, ti tak pěkně křičí a nadávají a to je strašná legrace.
Jenže dneska v paneláku snad nikdo kromě těch dětí ještě nespal. Vypadalo to na hodně nudnou noc. Pak ale Píhat dostal nápad.
„Uspořádáme závody,“ prohlásil nadšeně. „Kdo seběhne schody jako první. Cíl bude u vchodových dveří.“
„Dobře, jdeme na to. Tři, dva, jedna – vpřed!“
Valili jsme se jako velká voda, seskakovali jednotlivé stupně schodů a zatáčeli po chodbách tak, že jsme chvílemi klouzali po břiše. Dělali jsme u toho takový hluk, že lidi vykukovali ze dveří, co se to děje.
Už jsem byl skoro u cíle, když se otevřely dveře a světlo zalilo chodbu. Domovník stanul mezi futry a zíral na chodbu. Já jsem se ihned skrčil a zůstal na místě.
„Tady běhá snad stádo slonů!“ zakřičel domovník na chodbu, domnívaje se, že tu pobíhají nějaké zlobivé děti. Pak si všimnul černého chomáčku na chodbě.
„Musíme uklízečce koupit nový mop. Děsně jí pelichá, podívej se,“ otáčel se na svou paní.
„To vypadá, jako když jí upadnul úplně, drahý. Koupím zítra nový vytěrák.“
Hned na to se dveře naštěstí zavřely. Ještěže to nechtěli jít vyhodit. Prej mop, pche. Rychle jsem vyrazil ke vchodu, kde jsme si stanovili cíl. Jenže Píhat už tam byl.
„První, první a ty ztvrdni,“ kasal se a poskakoval Píhat.
„To neplatí, kdyby nevylezl domovník, tak jsem tě předhonil,“ mračil jsem se.
„Takže odvetný závod vzhůru do našeho patra, jo?“
„No jasně!“
Píhat odstartoval a dvě chlupaté koule vyrazily vpřed. Nejprve jsme do sebe málem vrazili pod schody. Potom jsem naboural do vázy a vyklopil kytku v mezipatře. Píhat se mi chtěl posmívat, ale jak se otočil, nekoukal, kam běží, a naboural přímo do bot na rohožce u jednoho bytu. Boty se rozsypaly do stran a Píhat přejel chodbu na rohožce. Vypadal jako Aladin na kouzelném koberci.
Využil jsem situace a předběhnul ho. V pátém patře se mi postavil do cesty vytěrák, který tu někdo zapomněl. Elegantně jsem se mu vyhnul. Podlaha byla ale čerstvě setřená (zatracená paní Simonová), takže mi to uklouzlo a já naboural rovnou do dveří jejího bytu.
Zadunělo to, že jsem chvíli netušil, co se stalo. Jenže pak se dveře otevřely, vyběhla paní Simonová a začala ječet. To mě polekalo, takže jsem vystartoval tak rychle, že jsem se ocitl hned za Píhatem v pátém patře. Proběhl jsem srovnanými botami a rozházel je všude kolem.
Jekot paní Simonové vzburcoval pana Karlíčka. Světlo se rozsvítilo a my dva plížáci zůstali stát na schodech. Krčili jsme se a sledovali, jak pan Karlíček vybíhá v kroksách z bytu. Spěchal, ani si nerozsvítil, a tak se stalo, že zakopnul o jednu z rozházených bot, uklouznul po rohožce a místo, aby schody sešel, kecnul si na nich na zadek. A protože pan Karlíček je pořádný pan Karel, nezastavil se, nýbrž sjel schody rovnou po zadku. Zastavil se až před paní Simonovou, kde mu spadnul do náruče vytěrák.
Ta v okamžení přestala ječet a začala se hrozně smát. Já a Píhat jsme se chichotali taky.
„Co se vám stalo, Martičko?“ ptal se paní Simonové.
„Měla jsem dojem, že se tu honí divoké kočky,“ smála se dál a utírala si slzy smíchu. „Jste moc hodný, že jste mě přijel zachránit. Omlouvám se, že jsem vás vzbudila.“
„Já ještě stejně nespal,“ povídal pan Karlíček. „Chtěl jsem se vás jít na něco zeptat, ale nevěděl jsem jak. Tak tedy, když už tu před vámi sedím, drahá Martičko, chci vás požádat o ruku.“
Pan Karlíček ze sebe shodil vytěrák, poklekl před paní Simonovou, vzal ji za ruku a odněkud z županu vylovil prstýnek.
„No, vidíš to, jak jsme jim pomohli,“ povídal Píhat a sledoval, jak si tam ti dva holoubci vrkají svá „ano“.
„Hm, bude asi svatba,“ souhlasil jsem.
„Určitě. Doufám, že bude v noci. Takovej svatební dort, to bych si dal.“
„Začínáš být jak starej Hjunt, Píhate. Ten taky myslí jenom na jídlo.“
„A vůbec, kdo bude poslední v posteli, je smrdutá nemytá noha,“ vzpomněl si Píhat na závod.
Doběhli jsme oba nastejno, skočili do pelíšků a libovali si, jak to pěkně všechno dopadlo. Vždyť přece každá pohádka končí svatbou. Tak dobrou noc, děti, a dávejte si pozor na rohožky, květináče, boty a vytěráky. Ať kvůli nim taky nesjedete schody po zadku.
Velmi zábavné! Děkujeme 💫