Bylo jednou jedno království a v tom království žil jeden pohledný princ Viktor. Měl se brzy stát králem, protože zrovna nedávno poznal překrásnou princeznu Elu, kterou si chtěl vzít za ženu. Celé království se chystalo na velkou svatbu, která se měla konat v čase festivalu hojnosti. Všichni se těšili na nového krále, protože princ byl laskavý a lid ho měl rád.
Avšak naneštěstí noc před svatbou někdo princeznu unesl. Ráno v království prohledali každou komnatu na hradě, ale princezna nikde nebyla. Nešťastný ženich se smutkem v srdci se nechtěl jen tak vzdát a rozhodl se, že se vydá na cestu a nevrátí se, dokud svou nevěstu nenajde. Tak si tedy vzal nějaké jídlo a pití do batohu, vzal svého nejsilnějšího koně a vyrazil do lesa.
Princ šel lesní cestou s nadějí, že najde nějakou stopu, kde by princezna mohla být. Pomalu si začínal trochu zoufat, ale v tom okamžiku spatřil na stromě sedět sovu. „Zdravím, moudrá sovo, hledám princeznu, svou budoucí nevěstu. Někam v noci zmizela. Vlasy má jako ze zlata a oči modré jako nebe. Neviděla jsi tudy procházet takové děvče? Vždyť svět vidíš z výšky,“ ptal se princ, a sova zahoukala. „Vskutku, mám pocit, že se tu mihla. Avšak směr cesty ti prozradím, pokud uhodneš mou hádanku,“ řekla sova. „Jsi moudřejší než já, ale aspoň se pokusím,“ řekl princ a čekal, jakou hádanku mu sova vymyslí. „Není to živé, ale přesto to má pět prstů,“ řekla sova a princ se zamyslel. Pohlédl na svou ruku a pak dostal nápad: „Snad by to mohla být rukavice.“ „Jsi přece jen chytrý. Princezna šla tudy. Buď na své cestě opatrný,“ řekla sova. Princ poděkoval a vydal se dál.
Princ se vydal tím směrem, až dorazil na širokou louku. Avšak opět trochu váhal, zda mu ta sova opravdu poradila dobře. Princ volal princeznino jméno, ale nikde ani stopy. Tu na louce potkal skákajícího zajíce. „Hej, zajíci, neviděl jsi náhodou tudy procházet princeznu? Vlasy má jako ze zlata a oči modré jako nebe. Sova mi poradila, že ji viděla jít tudy, ale nevím, zda jdu správně,“ řekl princ a zajíc si poskočil. „Viděl jsem ji, viděl. Nesla ji stará čarodějnice. Myslím, že její chatrč je na konci louky,“ řekl zajíc. Princ poděkoval a pokračoval v cestě.
Princ pokračoval přes louku a už brzy v dálce spatřil světélko z chatrče, kde žila stará čarodějnice. Chtěl se tam dostat co nejdříve, ale tu na něj vyskočily z křoví tři tříhlavé příšery. Princ se však nedal zastrašit a vytasil svůj meč. Boj to nebyl snadný, ale náš princ byl statečný a sekal hlavu za hlavou. „Ty jedna čarodějnice! Myslíš, že se mě tak snadno zbavíš?“ zvolal princ a hned, jak setnul hlavu poslední příšeře, rozběhl se k chatrči.
Neváhal ani chvíli a rozrazil dveře. Tam spatřil na židli přivázanou princeznu. „Našel jsi mě, Viktore,“ zaradovala se princezna a rozplakala se štěstím. „Neboj se, já tě vždycky zachráním,“ řekl princ a chtěl princeznu rozvázat. Ale tu se objevila čarodějnice: „Tím bych si tak jistá nebyla. Tvé království bude moje!“ Vytáhla svou hůlku a chtěla prince začarovat. Princ však uskočil a kouzlo se odrazilo od zrcadla. Čarodějnice se proměnila ve velkou ropuchu.
Princ svou nevěstu osvobodil a šťastně ji objal. Když se vrátili do království, konečně se konala jejich velká svatba. Všichni se veselili a celé království žilo šťastně se svým novým králem a královnou.
