Bača Fero měl mnoho ovcí. Aby se mu žádná z nich neztratila měl šest psů, kteří je ve dne v noci hlídali. Jednoho dne se jediné Ferově fence narodila čtyři štěňata. Jedno však bylo velmi malé. Dali mu proto jméno Pinďa.
Jak tak ubíhal čas, ze štěňat se stali velcí psi, pouze Pinďa byl pořád drobný. Ovce se jej nebály, ba naopak on se bál jich. Bačovi tedy žádný užitek nepřinášel a ten mu to dával každý den najevo. Ostatní psy chválil, dával jim kusy masa, ale v Pinďově misce byly vždy jen kosti a zbytky.
Jednou v noci byla silná bouřka. Pršelo, že přes samý déšť ani vidět nebylo. I stalo se, že se zaběhlo jehně. Psům se do takové sloty nechtělo, ale Pinďa se ho déšť nedéšť vydal hledat. Až po setmění jej našel celé ustrašené a promoklé v hluboké rokli. Protože nevěděl, jak jehně vytáhnout, běžel pro baču.
Zpočátku Fero nevěděl, co po něm Pinďa chce. Ale potom si uvědomil, že ho chce někam zavést. Jaké bylo jeho překvapení, když díky Pinďově pomoci našel ztracené jehňátko. Od té doby se bača Fero k němu choval úplně jinak. Dává mu jen dobré jídlo a nepovažoval již Pinďu za darmožrouta.
