A bylo po prázdninách. Volno v zimě uteklo jak voda a děti už zase musely do školy. Pořád se ale ještě těšily na odpolední dovádění ve sněhu. V lavicích nemohly usedět, jak moc se těšily na kopec. To ale ještě netušily, co je čeká.
Ve škole zaznělo poslední zvonění a všechny děti se vyřítily ze školy. Když ale vyběhly ven, místo bílé pokrývky sněhu je čekaly hnědé napůl zmrzlé kaluže. Sníh začal roztávat. Honem všechny běžely domů, udělaly si úkoly a utíkaly na kopec. Musely se podívat, jak to tam vypadá.
Všechny děti se sešly na kopci a nemohly uvěřit svým očím. Sníh pomalu mizel. Místo bílých vyježděných tras po bobech začala vykukovat nahnědlá zem a tráva. „To ne! To nemůže být pravda! Vždyť má být ještě zima!“ vykřikovaly děti jedno přes druhé.
Pak ale Ondráška něco napadlo. Toho nejmenšího kluka ze skupinky kamarádů na kopci. „Mám nápad. Vím, jak zachránit zimu, jak ještě zajistit, aby sněžilo. Musíme zavolat paní Zimu,“ řekl Ondrášek a už se chtěl vydat kdo ví kam.
„Ondro, počkej! Kam chceš jít? Kde ji chceš hledat? A kdo ví, jestli existuje,“ zarazil ho jeden ze starších kluků. „Ano, existuje. Četl jsem o ní v knížkách a maminka mi o ní vyprávěla. Musíme ji najít a poprosit ji, aby přivolala ještě sníh. Pojďte, najdeme ji v lese. Musíme zavolat,“ rozhodl Ondrášek a vyšel k nejbližšímu lesu.
Když děti dorazily na okraj lesíku, začaly volat: „Paní Zimo, prosíme, ukažte se! Potřebujeme od vás pomoc!“ Chvíli se nic nedělo, ale pak se zvedl vítr, stromy se začaly nahýbat a šumět do větru, jako by šeptaly. Děti stály jako přikované a koukaly se na to, co se to děje. Pak se zablesklo a před nimi se objevila krásná bílá paní. Celá se třpytila, jako by byla z ledu. Byla posetá nádhernými vločkami.
„Co potřebujete, děti? Proč jste mě volaly?“ zeptala se krásná bílá paní. „Vy jste paní Zima?“ dostal odvahu Ondrášek a zeptal se. „Ano. Jsem paní Zima,“ odpověděla paní svým klidným hlasem. Ondrášek se uctivě poklonil, nadechl se a řekl: „Moc děkujeme, že jste se nám ukázala. My jsme děti tady z vesnice. Moc bychom si přáli sníh. Víme, že už je po Vánocích i po prázdninách, ale ještě je přece zima. Prosím, pomozte nám. Ať ještě sněží!“ Paní Zima chvíli mlčela. Přemýšlela. Děti netrpělivě čekaly na odpověď.
Pak se usmála a řekla: „Dobře. Přivolám vám ještě sníh, ale musíte mi něco slíbit.“ Všechny děti kývaly na souhlas a usmívaly se.
„Musíte mi slíbit, že na mě budete věřit a že mě příští rok zase přijdete pozdravit. A ještě něco. Dneska jste mě hezky poprosily a byly jste ke mě uctiví. Slibte mi, že se budete takhle chovat ke všem dospělým. Vždycky.“ Všechny děti všechno slíbily, poděkovaly a pěkně se rozloučily.
Když šly cestou domů, padaly na ně první sněhové vločky. Po chvíli už nebyly ani stopy po bahně, ani po kalužích. Vše zakryl čerstvý sníh. Děti radostně dováděly na kopci a nikdy nezapomněly na sliby, které paní Zimě daly.
