Holčička Viki a divoký pes

Za několika kopci a několika údolími stála menší vesnice. Na kraji té vesnice, blízko lesa byl malý domek. V něm bydlela se svými rodiči Viki. Byla to holčička plná energie. Moc ráda sportovala a nejraději ze všeho běhala. Každý den vyběhla do lesa. Přeskakovala klacky a malé potůčky, vyhýbala se větvím a vždycky doběhla za les na krásnou mýtinu. Tam si sedla do trávy a užívala si výhled na celou vesnici. Měla to tam moc ráda. Bylo to takové její oblíbené místo. Bylo tam ticho a doběhnout tam, nebylo lehké. A to se jí moc líbilo.

Jednou, když takhle odpočívadla v trávě, zaslechla nějaké kňučení. Hned vstala a hledala odkud to jde. Kousek dál od sebe našla divokého psa, jak leží v trávě a tlapku má chycenou do pasti. Nemohl se hýbat. Pomalu se k němu přiblížila, ale pes se bál a tak začal vrčet. Viki mu chtěla pomoct, ale sama by to nezvládla. Sundala si mikinu a pomalu ji položila na chvějícího pejska. „Doběhnu pro pomoc. Vydrž prosím.“ Zašeptala. Rozběhla se přes les rovnou domů. Utíkala jak nejrychleji mohla. Doma zavolala na zvířecí záchranou stanici a běžela zpátky. Měla strach o toho pejska. Spěchala, jak nejvíc to šlo. Když přibíhávala na mýtinu, už viděla přijíždět auto. Vystoupil z něj veterinář. Poděkoval Viki, že ho zavolala a odvezl pejska na záchranou stanici.

Každý den se za ním Viki chodila dívat. Vždycky mu donesla něco dobrého. Jednou ale když přišla, tak už tam pes nebyl. „Byl už zdravý a tak jsme ho už pustili do přírody, tam kam patří, je to divoký pes. Ale díky tobě, Viki, se zvládl uzdravit, řekl jí veterinář. “ Od té doby, když chodila Viki běhat, rozhlížela se po lese a doufala, že pejska uvidí. Vždycky měla pocit, že tam někde je, ale nikdy ho neviděla. Až jednou, když seděla na své oblíbené mýtině, se stalo něco zvláštního. Za sebou slyšela šramotit trávu. Pomalu se otočila, ale nikoho neviděla. A tak čekala. Zpoza keře vykoukl čumák a stojaté uši. Viki poznala, kdo to je. Byl to pejsek, kterého zachránila. Zůstala sedět, aby byla stejně vysoká jako on. Natáhla ruku, kdyby si ji chtěl očichat. Přiblížil se a dotkl se jí hlavou. Jemně se o ní otřel. Viki měla srdce až v kalhotách. Tak moc ho chtěla pohladit a obejmout, ale nechtěla ho vyplašit. Najednou pes odběhl. Za chvíli se vracel a tahal něco sebou v tlamě. Byla to mikina, kterou ho Viki tehdy přikryla. Byla úplně překvapená. Opatrně ho pohladila a poděkovala. „Zítra přijdu zas, budeš tady?“ Říkala mu Viki a pes štěkl, jakoby ji rozuměl.

Na druhý den Viki čekalo překvapení. Pejskem ji čekal už na kraji lesa. Když ji viděl, tak se rozštěkal a mával ocasem na uvítanou. Celou cestu po lese běžel vedle ní, až na mýtinu, kde si ji lehl do klína. Od té doby, Viki už neběhá sama. Má psího přítele. A to jen díky tomu, že neváhala a udělala vše pro to, aby ho zachránila.