Barevný pan Podzim se pomalu blížil ke konci. Barevné listy byly popadané po zemi a podzimní vánek se pomalu měnil v chladný vítr ledové paní Zimy. Dnešní listopadový den ve škole byl však jiný než ty ostatní, dnes se žáci neučili a rozhodli se vydat do přírody. V parku však neviděli jen poslední kouzlo podzimního pána, jímž byly barevné listy, které zdobily zemi, ale i odpadky, které na té zemi zanechali nezodpovědní lidé.
A tak se děti spolu s jejich učitelkami rozhodly, že budou společně sbírat odpadky, které byly poházené po zemi. Nepomohou tak jen panovi Podzimovi, aby vyniklo jeho krásné dílo v podobě listů, ale pomohou i přírodě.
„Mně se nechce!“ brblala si pod nos Adélka a její kámoš Míša, když stáli spolu se spolužáky nastoupení ve skupinkách. Zachumlané děti dostaly rukavice a sáček na odpadky.
„Ať si to uklidí ti, co to rozházeli,“ ozvalo se z vedlejší skupinky, kde byli starší žáci. „Přesně tak!“ ozval se další žák hrající si hry na mobilu. Paní učitelka se na děti usmála a vysvětlila jim: „Víte, ne každý je zodpovědný a vyhodí odpad do koše. A tím ničí nejen tento krásný park, ale i přírodu,“ vysvětlila jim moudře.
„A my se dnes nebudeme učit ani hrát na mobilech a pomůžeme trošku parku, aby byl opět čistý a bezpečný nejen pro nás, ale i pro zvířátka, která zde žijí,“ řekl další pan učitel žákům.
„Ale proč to musíme dělat my?“ zeptala se rozzlobeně Adélka. „Protože příroda pod tím vším odpadem trpí. Smetí patří do koše a my jí můžeme alespoň trošku takto pomoci. A teď rukavice na ruce a šup sbírat odpadky do sáčků na odpadky!“ zaveleli učitelé dětem. Děti se po skupinkách roztrousily po parku a paní učitelky a učitelé mezi nimi chodili a pomáhali jim. Adélce se nelíbilo, když musela zvedat ze země ulepené obaly od čokolády či plastové láhve.
„Fůůůj!“ řekla holčička, když dávala odpadky do sáčku. „Podívej se, tam něco je!“ zakřičel Míša, když si všiml hýbajícího se plastového sáčku v keři. Ale smetí se přece se nehýbe, jedině ve větru, ale teď vane jen jemný chladný vánek. Adélka chytila suché dřevo, které leželo na trávě, a opatrně šťouchla do sáčku. Odtud se ozvalo tiché zapískání. Co to jen může být? Adélka neváhala a spolu s Míšou opatrně odkryli sáček. V sáčku ležel zamotaný malý ježek, kterému se přední nožičky zamotaly do plastového sáčku. Adélka se rozběhla za paní učitelkou pro pomoc. A tak pak s pomocí paní učitelky dětičky vysvobodily malého ježka, který byl zamotaný do sáčku.
Ježek šťastně vyskočil, usmál se na své zachránce a ztratil se v keřích. „Vidíte, přece jenom to sbírání odpadků má cenu! Právě jste zachránili život malého ježka,“ řekla hrdě paní učitelka dětem. Ty souhlasně přikývly. Tak přece to má cenu. A tak Adélka a Míša, pyšní na svůj hrdinský čin, sbírali všechny odpadky, na které jen natrefili, a svůj příběh o zamotaném ježkovi pověděli všem spolužákům. Děti sbíraly odpadky nadšeněji než kdy předtím. Uvědomily si, jak důležité je si tu naši přírodu chránit. Nikdy nevíme, jaké zvířátko potřebuje pomoc. Nejen ježek, ale i ptáček či malé dítě se může zamotat do smetí či chytit ošklivé bacily.
A tak děti vysbíraly všechny odpadky v parku a dohodly se, že s paními učitelkami půjdou i do parku u jejich školy, a vždy když uvidí na zemi odpad, dají si rukavici nebo sáček na ruku a hezky ho hodí do koše, kam patří. A tak už všichni víme, že smetí patří do koše, a ne na zem.
