Na samotě u lesa stál jeden krásný dřevěný domeček. Kolem něj byly jen stromy a louky. Na zahradě hlídali pejsci, pásly se tam ovečky a sem tam proběhla kočička. V chlívku si hovělo prasátko a venku se kolem stavení občas prošly srnky a veverky. V domečku to všude vonělo dřevem. Bydlely tam dvě děti. Chlapeček a holčička.
Artur a Lotka byli nerozluční kamarádi. Všechno dělali společně. V domečku hospodařili se svým tatínkem. Pomáhali mu starat se o zvířátka, chodili spolu do lesa na procházky a pro dřevo a zažívali spolu spoustu dobrodružství. Ale ty největší zážitky přicházely vždycky večer před spaním.
Protože tatínek měl své děti moc rád, vyprávěl jim každičký večer pohádku. Sám si je vymýšlel. Jenže nebyla to jen tak obyčejná pohádka. Každý večerní příběh, který jim tatínek vyprávěl, doopravdy ožil.
Když se Artur a Lotka večer uložili do svých postýlek, tatínek si sedl vedle nich a předtím než začal vyprávět pohádku, vyslovil kouzelná slova: „Pohádko, pohádko, voláme tě zase, ukaž se nám ve své kráse.“ A pak začal vypravovat a pro všechny začalo to pravé dobrodružství. Protože všechno, co se stalo v příběhu, děti zažily taky. Když byla pohádka o létajícím koberci, jejich rohožka v pokojíčku začala létat. Když tatínek vyprávěl o mluvících mrkvičkách a okurkách, zelenina jim skákala po peřinkách. Jednou dokonce byla pohádka o výletě po obloze a celý jejich domeček se zvedl a létal s nimi mezi hvězdami. Když tatínek pohádku dovyprávěl, všechno kolem ztichlo a děti krásně usnuly.
Pro Artura a Lotku to byly ty nejkrásnější okamžiky. A nejen proto, že zažily tolik dobrodružství. Také proto, že to byly chvíle jen s jejich tatínkem. Asi každý by chtěl znát kouzelné zaklínadlo, díky kterému by pohádka ožila. I kdybys ho neznal, nevadí. I tak si můžeš každý večer udělat kouzelný. Lehni si večer do postýlky, zavolej mámu nebo tátu a užij si každou minutku, kterou s nimi můžeš strávit. Možná tě překvapí, jak kouzelné rodiče máš.
