Na africké savaně žila krásná rodina lvů. Táta lev, máma lvice a malé lvíče Otík. Otík byl velmi hravé mládě, ale maminku a tatínka poslouchal. Se svými kamarády si hezky hrál a vesele spolu dováděli. Jak Otík rostl, táta lev se rozhodl, že ho naučí lovit a starat se o rodinu. Jednoho dne přeci bude králem zvířat!
Otíkovi šlo všechno moc dobře. Ve všem vynikal a co víc – byl moc statečný. Přesně takový by měl král zvířat být. Ale jedna věc mu chyběla, hříva. Ne a ne narůst.
Když Otík dosáhl dospělosti a hříva se pořád neměla k růstu, začínal být smutný. „Jak mám být králem zvířat, když nemám hřívu? Nikdo mě nebude respektovat a všichni se mi budou smát.“ Rozčiloval se Otík. „Otíku, nezapomeň, že charakter tvoří činy, nikoli hříva. Buď trpělivý a dočkáš se.“ Uklidňovala Otíka máma lvice.
Čas plynul a Otík se osamostatnil. Už lovil jako jeho táta lev, a dokonce si našel lvici, se kterou měl nádherná lvíčata. Byl už králem zvířat, ale hříva pořád nikde. Jednou v noci, když se lví rodina už chýlila ke spánku, uslyšel Otík za keřem tiché šustění. Naslouchal, rozhlížel se a hlídal, když vtom najednou ve tmě zahlédl svítit 4 oči. Byly to dvě hyeny, které mu chtěly ukrást mláďata. „Tak to teda ne! Kušujte pryč! Já vám svou rodinu nedám! Mazej, kuš!“ a začal hyeny odhánět. Jenže ty se jen tak nedaly – štěkaly, kousaly, škrábaly a bojovaly, seč jim síly stačily. Ale Otík se nedal, byl statečný a velmi silný. Vrčel, cenil zuby, kousal, ale hyeny pořád neustupovaly. Až najednou, když Otík zařval jako pravý lev: „UÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!“ a náhle bylo ticho. Hyeny se vylekaly a daly se na útěk. „No to je dost, už vás tu nechci nikdy vidět!“ volal Otík za nimi. Když šel potom celý unavený spát, zkontroloval, jestli jsou jeho lvíčata i lvice v pořádku a spokojeně usnul.
Jakmile se ráno probudil a šel se napít, všiml si v odraze ve vodě, že mu narostla hříva. Otík stál celý oněmělý. Byl pyšný a šťastný. A ne jenom kvůli hřívě – dokázal totiž svou statečnost a zachránil svou rodinu, ještě když hřívu neměl. Vtom si vzpomněl na svou maminku, která mu říkala, že činy jsou to nejdůležitější. A měla pravdu. Není důležité, jak člověk vypadá, ale jak se chová.
