Pamatujete, jak jsem s maminkou a tatínkem letěla do vesmíru? Cestou jsme potkali mimozemšťany a rodiče mi slíbili, že k nim poletíme na návštěvu. A taky že jsme za pár týdnů letěli. Vypadalo to na veliké dobrodružství, protože jsme neznali přesnou adresu.
Tatínek seděl doma na gauči a přemýšlel. Pamatoval si cestu do mimozemské galaxie, jenomže jak v ní ty ufony najít? Měl strach, abychom tam někde nezabloudili. Projel autem spoustu míst na Zemi, ale ve vesmíru se nevyznal. Kromě hvězd, planet a galaxií je v něm taky spousta tajemných a strašidelných míst, do kterých by se člověk ani ufon zatoulat nechtěl.
„Poletíme prostě stejně jako minule,“ prohlásil nakonec, „a uvidíme, na co narazíme.“
Pak jsme se začali připravovat na cestu. Maminka upekla tvarohové buchty, aby prý ufoni ochutnali něco pozemského. Já jsem své mimozemské kamarádce vzala jednoho ze svých plyšáků – zpívající panenku Aničku. Tatínek je muzikant, tak se rozhodl, že podaruje mimozemšťany cédéčkem své kapely.
„A naše sláva se konečně dotkne hvězd,“ mumlal si zasněně pod nosem.
Druhý den časně ráno jsme odstartovali. Opustili jsme Zemi, prolétli naší sluneční soustavou a zakrátko jsme vylétli i z naší galaxie. Vypadala z dálky jako roztočený cákanec mléka. Tak proto se nejspíš jmenuje Mléčná dráha.
„Letíme správně,“ usoudil tatínek, „támhle poznávám tu galaxii, u které jsme minule na mimozemšťany narazili.“
Tahle galaxie vypadala jinak, než ta naše. Připomínala ptačí hlavu, ze které trčel dlouhý zobák. K němu jsme právě přilétali.
„Mimozemšťani budou určitě bydlet už někde blízko,“ řekla maminka, „musíme se pořádně dívat, ať je nemineme.“
Sotva to maminka dořekla, objevil se houf planetek. Byly oproti naší Zemi prťavé. Na každé stál jeden domek a za ním kulatý plácek s hangárem. Na některých z nich byl zaparkovaný létající talíř.
„Tam! To je ta holčička, která na nás tehdy mávala!“ zakřičela jsem. Holčička si hrála na zahradě a jakmile zahlédla naši raketu, vyskočila a ukazovala nám směrem k jejich přistávací ploše. Tatínek k ní raketu nasměroval a přistál. Jen raketa dosedla na zem, už jsem stála u dveří a cpala se ven. Když maminka dveře otevřela, rychle jsem vyběhla přivítat se.
Holčička za mnou přiběhla stejně nedočkavě. Napřed mě od hlavy k patě prozkoumala.
„To tady nepotřebujete,“ ukázala pak na můj skafandr, „u nás je podobný vzduch jako u vás, můžete si ty oblečky klidně sundat.“
Skafandry jsme tedy vysvlékli a nechali v raketě. Holčička nám potom ještě vysvětlila, že u nich sice mluví ufonsky, ale po našem prvním setkání její rodiče zjišťovali, kdo a odkud jsme. Naučili se náš jazyk, protože se sami chystali k nám na návštěvu. Za zády jsem zaslechla tatínka brblat něco o tom, že jsme na Zemi sto let za opicemi.
„Já jsem Maruška a toto je moje maminka a tatínek. Jak se jmenuješ ty?“ začala jsem se seznamováním a zvědavě jsem si malou ufonku prohlížela. Byla o trošku menší než já a celá zelená, až na žluté šatičky a dvě červené mašle na culících. Pusu měla velikou, vysmátou od ucha k uchu.
„Já jsem Hanigudu. Ve vaší řeči je to Hanička. Jestli chceš, můžu tě potom naučit ufonštinu, není tak těžká, jak to vypadá.“
„Paráda!“ vyhrkla jsem. Nejen že budu mít za kamarádku mimozemšťanku, ale ještě budu umět ufonsky. To až vybalím na babičky a dědu!
„Pojďte dál!“ ozvalo se za námi. Byli to Haniččini rodiče, kteří přišli ven zkontrolovat, jaká návštěva to k nim dorazila.
Rodiče se navzájem představili a všichni jsme zamířili do domu. Všude uvnitř byla spousta různých přístrojů a robotů. Mezi nimi pobíhalo nějaké zvířátko. Bylo celé chlupaté a fialové a mělo šest nohou. Vepředu mu z chlupů trčel zelený čumák a dvě oči na stopkách.
„Jé, vy máte krásného pejska!“ rozplývala jsem se nad mazlíčkem. Ten radostně vrtěl zadkem s dvěma ocásky, které se do sebe co chvíli zamotaly. Rodiče se usadili v obýváku. Maminka vytáhla buchty a paní Mimozemšťanová k nim uvařila nějaký voňavý nápoj.
„Ty vaše buchty,“ povídal pan Mimozemšťan, „to je opravdová lahoda! To musíte moji paní naučit.“
Já jsem mezitím vytáhla z baťůžku panenku Aničku a ukazovala jsem Haničce, jak mluví a zpívá. Haničku nejvíc zajímaly Aniččiny barevné copy.
„Vždycky jsem chtěla mít takové fialové vlásky,“ posteskla si, „ale u nás v rodině je mají všichni zelené. Maminka si je jednou obarvila. Místo její oblíbené žluté jí chytla barva modře a dlouho pak musela nosit klobouk, než jí ty modré vlasy odrostly.“
Hanička se při té vzpomínce rozesmála. Zase měla pusu od jednoho ucha k druhému. Představila jsem si svou maminku s modrými vlasy a začala jsem se řehtat taky. Náš smích naráz přehlušila hudba. Byla to tatínkova nahrávka. Panu Mimozemšťanovi se hudba okamžitě zalíbila. Už u druhé písničky organizoval s tatínkem koncert pro celou galaxii.
„Je čas na oběd,“ přerušila jim plánování paní Mimozešťanová. Ani jsme si nevšimli, že během chvilky společně se všelijakými robůtky přichystala oběd pro nás všechny. Přemístili jsme se tedy do jídelny. Mimozemšťanovi asi mívají hodně návštěv, protože stůl byl skutečně veliký. Všichni jsme se k němu vešli a kolem našich talířů pořád zůstala spousta místa na všechny ty dobroty, které paní Mimozemšťanová na stůl přinesla.
Najedli jsme se báječně. Maminka jen zírala, co všechno jsem snědla. Když to jídlo vypadalo tak neobyčejně. Všechno na talíři bylo takové pestrobarevné a v puse to mělo úžasné chutě, které u nás snad ani nemáme.
Po obědě jsem si s Haničkou dál hrála a povídala. Ukázala mi svůj pokojíček a všechny své hračky. Než se přiblížil večer a my se začali chystat na cestu domů, stihla jsem se naučit i tu ufonštinu. Je to opravdu velice snadné, když vás ji učí rodilý mimozemšťan.
Domů se mi ani trošku nechtělo. Rodiče se však s Mimozemšťanovými hodně skamarádili a naplánovali společný program snad na dalšího půl roku. Takže bylo jasné, že se s Haničkou zase brzy uvidíme. Maminka mi navíc slíbila, že až se naučím spinkat sama, můžu k mimozemšťanům třeba i na prázdniny. Myslím, že s mou zelenou kamarádkou ještě zažijeme nejedno dobrodružství.
