Doslechla jsem se, že spousta z vás je nedočkavá, jestli se princezna Kristýna dostala zpět do své pohádky. Nebudu vás dál napínat. Vypadalo to jako težký pátrací úkol, nakonec však nebylo žádné velké pátrání ani potřeba.
Pokračovat ve čtení →
Pamatujete na princeznu Kristýnu, která k nám zabloudila v podobě žáby z pohádkového světa? Dlouho nám trvalo, než jsme přišli na to, jak vysvobozenou princeznu dopravit zpátky k ní domů. Nakonec nás navedlo její vyprávění o tom, jak a proč ji čarodějnice zaklela. Něco Kristýna prozradila sama, zbytek už jsme si s maminkou domyslely. Pojďte si teď také poslechnout, jak to tedy s princeznou Kristýnou bylo od začátku.
Pokračovat ve čtení →
Asi jste zvědaví, jak to bylo dál s princeznou Kristýnou, která od nás uraženě odešla. Maminka říkala, že se určitě brzy vrátí. A to se taky stalo. Ale hezky popořádku.
Pokračovat ve čtení →
Znáte ty pohádky o princích a princeznách zakletých v žábu? My děti víme, že i v našem nepohádkovém světě se občas nějaká taková žába najde. Ale copak nám rodiče dovolí to vyzkoušet a nějakou žábu políbit? Když s maminkou nebo tatínkem venku na žabku narazíte, tak se rozplývají: „Jé, žabka, honem, pojď se podívat.“ A když ji chcete chytit, tak hned: „Fuj, nesahej na ni.“ Prý jsou blé a některé ještě k tomu jedovaté. Vypadá to, že žáby v našem světě jsou prostě odsouzeny být žábami navěky. Jiné je to však ve světě hraček. I v něm totiž můžete na zakleté zvířátko narazit, jen ne tak často.
Pokračovat ve čtení →Máte rádi tancování? Já moc. Mezi hračkami mám hrací domeček a na hudbu, kterou hraje, tančím svůj oblíbený dešťový tanec. Teď už vím, že takový tanec je lepší tancovat venku, ne doma ve svém pokojíčku. Můžete jím totiž přivolat opravdický déšť a způsobit katastrofu. A přesně to se mi nedávno přihodilo.
Pokračovat ve čtení →Ve svém pokojíčku mám na zdi obrázkové hodiny. Je na nich měsíček na barevné duze. Měsíc má zavřené oči a usmívá se. Na hlavě má duhovou čepičku se žlutou bambulkou. Jednou dopoledne, když jsem si v pokojíčku hrála, zatímco maminka vařila v kuchyni oběd, uslyšela jsem směrem od hodin volání: „Májo!“
Pokračovat ve čtení →Když tuto zimu poprvé napadl sníh, vyrazila jsem s maminkou a dědou užít si první zimní radovánky na zahradu. Tam, kde jsme na podzim odvezly pavouka Edu, vzpomínáte? Nebojte, Eda tam nemrzne, vzali jsme ho na zimu domů a ubytovali v garáži.
Pokračovat ve čtení →Ke svým druhým narozeninám jsem od maminky a tatínka dostala skákacího koníka. Děda mu říká Šemík, ale já jsem ho pojmenovala Olin. Nejdřív jsem se ho bála a moc jsem na něm jezdit nechtěla. Jakmile jsem malinko povyrostla, přestal mi připadat tak veliký a hrůzostrašný, takže jsem s ním začala kamarádit.
Pokračovat ve čtení →Pamatujete, jak jsem s maminkou a tatínkem letěla do vesmíru? Cestou jsme potkali mimozemšťany a rodiče mi slíbili, že k nim poletíme na návštěvu. A taky že jsme za pár týdnů letěli. Vypadalo to na veliké dobrodružství, protože jsme neznali přesnou adresu.
Pokračovat ve čtení →Každé mrně odmalička ví, že k podzimu patří draci. Ne ti, co chrlí oheň nebo mají moc hlav, myslím ty papírové. Minulý rok jsem se byla podívat s maminkou a tatínkem na drakiádě. To je soutěž v pouštění draků. Ale to jsem teprve začínala běhat, sama jsem draka ještě nepouštěla. Letos už jsem si to ovšem chtěla vyzkoušet taky.
Pokračovat ve čtení →Jednou se mi zdál škaredý sen o tom, jak jsem se chytla do pavučiny a nemohla jsem se z ní dostat ven. Od té doby se jich bojím. V přírodě mi tak moc nevadí, tam se jim vyhnu. Horší je to na dětském hřišti. Pokaždé nějakou objevím na skluzavce, houpačce nebo v dřevěném domečku. Co kdybych se do nich chytla jako v tom snu? Brr.
Pokračovat ve čtení →Tentokrát vám budu vyprávět o svých oblíbených šatičkách. Vypadají jako rozkvetlá louka. Jsou plné červených a žlutých kytek, kolem nich poletují včelky a berušky. Jednou jsem si šaty oblékla a provlékla jsem se jimi na opravdovou louku plnou barevného kvítí.
Pokračovat ve čtení →Než jsem se skamarádila s peřinou s kočičkami, spinkala jsem v takovém dětském spacím pytli s obrázkem pejska. Ten se jmenoval Punťa a nebyl to jen tak ledajaký psík. Měl raketu, skafandr a létal do vesmíru. Byl to opravdický kosmonaut.
Pokračovat ve čtení →Jmenuju se Maruška, Mája a někdy jsem taky princezna Marie. Už dávno nejsem mimino, ale nejsem ani velká holka. Maminka říká, že jsem vrně – to je velké mrně. Teprve poznávám svět a u toho zažívám různé příhody. Víte co? Budu vám je vyprávět. Začnu příběhem o mých dvou nerozlučných kamarádech plyšácích, králíčku Toníkovi a muchláčku Hajánkovi.
Pokračovat ve čtení →