O princezně Kristýně v pohádkovém světě

Pamatujete na princeznu Kristýnu, která k nám zabloudila v podobě žáby z pohádkového světa? Dlouho nám trvalo, než jsme přišli na to, jak vysvobozenou princeznu dopravit zpátky k ní domů. Nakonec nás navedlo její vyprávění o tom, jak a proč ji čarodějnice zaklela. Něco Kristýna prozradila sama, zbytek už jsme si s maminkou domyslely. Pojďte si teď také poslechnout, jak to tedy s princeznou Kristýnou bylo od začátku.

To jednou bylo království, kterému vládl mocný král s královnou. Královna ovšem nepocházela ze žádného vznešeného rodu králů nebo knížat. Byla to dívka z obyčejné mlynářské rodiny. Král ji potkal, když se vracel domů z jedné vyhrané bitvy. Po cestě byl unavený a hladový, zastavil se tedy u nejbližšího stavení, aby si tam odpočinul a nabral síly na zbytek cesty. Tím stavením byl malý mlýn s ještě menším hospodářstvím. Mlynář se svou ženou krále pohostili, jak se sluší a patří.

Když se odpočinutý a najedený král chystal k odjezdu, setkal se s mlynářovic dcerou Aničkou, do které se na první pohled zamiloval.

„Dejte mi svou dceru za ženu,“ požádal král mlynáře. Mlynář s mlynářkou proti tomu nic nenamítali, lepší partii si pro svou Aničku opravdu nemohli přát. Aničce se král také velice zamlouval. Hned s ním odjela na jeho hrad a za týden byla svatba. Mít za zetě krále se mlynáři vyplatilo – král nechal opravit mlýn a celé hospodářství, zaplatil mlynáři pomocníky, prostě zajistil ve mlýně pomoc vždy, když bylo potřeba.

Rok po svatbě se králi a královně narodila dcera. Dali jí jméno Kristýna po její babičce, paní mlynářce. Princezna Kristýna byla krásná jako obrázek, rodiče ji milovali a udělali by pro ni první poslední. Kristýna měla všechno, co si usmyslela. Jen opravdové kamarády neměla, protože odmalička všem jen poroučela a rozkazovala, ve všem muselo být po jejím. Král s královnou si často lámali hlavu, co s tím. Ostatní děti pro Kristýnu nebyly dost dobré, chůvy se u ní střídaly jako na běžícím páse, protože to s ní žádná dlouho nevydržela. Ani svou babičku a dědečka skoro nenavštěvovala, raději by měla za prarodiče někoho zajímavějšího a urozenějšího než mlynáře s mlynářkou. Král a královna z toho byli velice nešťastní.

Když slavila Kristýna osmnácté narozeniny, řekl král královně: „Je na čase najít Kristýně ženicha. Nejlépe nějakého takového, který by ji dokázal pořádně srovnat.“

Bohužel každý princ, který se přijel ucházet o princezninu ruku, utekl většinou ještě v ten samý den. Pokud se objevil někdo, kdo nebyl královského rodu, hnala ho princezna sama. Přece se nebude zahazovat s někým obyčejným.

A tak se stalo, že jednoho dne dost neslušně zahnala někoho, koho neměla. Jmenoval se Kryšpín a byl to velice pohledný, chytrý a milý mladý muž. Jenže to nebyl princ, ale syn jedné místní čarodějnice, která žila v lese. Odmala si Kryšpín hrával s dětmi z vesnice. Všechny děti si ho jako kamaráda oblíbily. Přestože byl z čarodějnického rodu, nikdo ho nikdy neviděl používat žádná kouzla, přestože na něj ostatní děti stále dotíraly, aby něco předvedl.

„Chovej se před ostatními jako obyčejný kluk,“ říkala mu vždycky jeho matka, „kouzla mezi lidmi nikdy nedělají dobrotu.“

Princeznu Kristýnu znal Kryšpín od dětství a měl ji opravdu rád. I přes její nesnesitelné chování. Neustále se s ní pokoušel na svých tajných toulkách královskou zahradou spřátelit, ale Kristýna nechtěla mít s čarodějnickým synkem nic společného. Několikrát Kryšpína napadlo použít na Kristýnu nějaké kouzlo, aby se změnila, ale netroufl si jít proti radám své matky. Neměl však v povaze se jen tak vzdávat, takže když zaslechl, že král pro Kristýnu hledá ženicha, neváhal ani minutu a vyrazil na hrad. Král byl rád, že Kryšpín na námluvy dorazil, moc si přál, aby u princezny uspěl. Byl přesvědčen, že jestli má někdy někdo šanci Kristýnu změnit, je to právě Kryšpín. Kristýna to bohužel viděla jinak.

Z odmítnutí byl Kryšpín smutný. Jeho matka zjistila, co se stalo, a to ji rozzuřilo. Už jste někdy viděli rozzuřenou čarodějnici? To si ani neumíte představit, čeho všeho je schopná. Popadla koště, tryskem vylétla ze své chaloupky a zamířila rovnou na hrad. Bez ohlášení vletěla oknem do Kristýniny komnaty.

„Že se chováš ošklivě ke všem lidem okolo sebe, není moje věc,“ spustila na Kristýnu čarodějnice, „ale že jsi tak hrubě vyhodila Kryšpína, který tě má upřímně rád… To už bylo moc.“ Potom máchla hůlkou a křikla: „Zaklínám tě v tvora tak šeredného, aby tebou lidé opovrhovali stejně, jako ty jimi!“

Chtěla princeznu proměnit v odpornou ropuchu, ale ve chvíli, kdy na ni namířila kouzelnou hůlkou, sedl si na hůlku nádherný motýl. Kouzlo se jako zázrakem zmírnilo – místo ropuchy se z princezny stala gumová žába. Pak si motýl sedl na žabku a oba zmizeli. Čarodějnice zaklela něco v čarodějnické řeči, sedla na koště a odletěla pryč.

Motýl žabku přenesl do našeho nepohádkového světa, nechal ji v továrně na hračky a frnknul. Kristýna ho na svém putování z továrny až do hračkářství ještě párkrát zahlédla, ale od doby, kdy ji jako žabku přinesla moje maminka k nám domů, už se motýl neobjevil.

Na konci princeznina příběhu promluvila maminka: „Co bylo dál, už víme. Myslím, že budeme muset vypátrat toho motýla. Pokud tě přenesl sem, tak tě nejspíš může odnést i zpět do pohádky. Snad je pořád v našem světě.“

„Jupí, bude pátrání,“ zaradovala jsem se a celá nedočkavá jsem vystřelila hledat svou detektivní lupu. Maminka s Kristýnou se na sebe podívaly a vzdychly.

„Najít jednoho malého motýla ve vašem širém světě, nebude asi vůbec jednoduché, že?“ pronesla smutně princezna. „Ani trochu,“ odpověděla jí na rovinu maminka.  Ale já tušila, že tenhle motýl jistě nebude od Kristýny moc daleko a že se dřív nebo později určitě objeví. To jen dospělí vidí vždycky všechno moc složitě.