O návratu princezny Kristýny do pohádky

o-navratu-princezny-kristyny-do-pohadky
8 min. čtení

Doslechla jsem se, že spousta z vás je nedočkavá, jestli se princezna Kristýna dostala zpět do své pohádky. Nebudu vás dál napínat. Vypadalo to jako težký pátrací úkol, nakonec však nebylo žádné velké pátrání ani potřeba.

Už jsem vám říkala, že kouzlený motýl se v našem světě ještě dlouho kolem Kristýny ochomýtal, než se vypařil. Ve skutečnosti se nikam nevypařil, šlo jen o chvilku nepozornosti, když se ohlédl za babočkou, která prolétla kolem. Zrovna v tom kratičkém okamžiku moje maminka koupila v hračkářství zakletou žabku, schovala ji do tašky a odvezla k nám domů.

Ve chvíli, kdy jsme chtěly s maminkou a Kristýnou zahájit pátrání po motýlovi, přišel tatínek z práce a už od dveří volal: „Ahoj! Maruško, pojď se honem na něco podívat!“

Vyběhla jsem za ním do chodby, dala mu pusinku na přivítanou a pak jsem si toho všimla. Tatínkovi seděl na rameni nádherný modrý motýl.

„Mamí! Kristýnko! To musí být on, tatínek ho našel!“

Maminka s princeznou zvědavě přiběhly za námi a zůstaly obě hledět s otevřenou pusou.

„To není možné,“ hlesla Kristýna, „můj kouzelný motýl z pohádky. Ale jak je to možné?“

Motýl zamával křídly, vznesl se a přistál na Kristýnině napřažené dlani. „Zdravím tě, Kristýno,“ pronesl příjemným hlasem. Kristýna ten hlas hned poznala a překvapeně vzdychla: „Kryšpín.“

Motýla pořádně zaskočilo, že ho princezna po hlase poznala. Na malou chvíli celý zčervenal. Vzlétl, proletěl dokola celý dům, aby se uklidnil, a sedl si v jídelně na stůl. Všichni jsme se posadili ke stolu a napjatě čekali na nějaké vysvětlení. Motýl nás nenechal dlouho čekat. „Ano jsem to já,“ řekl, „toto je má druhá podoba. Odmala jsem chtěl být Kristýně nablízku, ale jako obyčejného kluka mě nemohla vystát. Jako motýl jsem s ní aspoň mohl poletovat po zahradě a být s ní, aniž by mě odháněla.“

Kristýna zrudla a zastyděla se. Opravdu si na motýla pamatovala už jako malá holka. Kolikrát s ním v jejich královské zahradě hrála na honěnou a na schovávanou. Byl to kromě jejích rodičů nejspíš jediný živý tvor, který snesl její vrtochy a nálady. Zkrátka byl jejím nejlepším přítelem.

Kryšpín jako by četl Kristýně myšlenky, zadíval se na ni a pokračoval: „Byly to pro mě nejkrásnější chvíle v životě. Měl jsem, ne, vlastně mám tě rád a nemohl jsem dopustit, aby tě máma zaklela v odpornou ropuchu. Já sám máminy kletby zrušit nedokážu. Jenomže nikdo jiný v našem světě by se k takové ropuše ani nepřiblížil, natož aby ji políbil a vysvobodil. Byla bys navěky ztracená. Proto jsem máminu kletbu alespoň změnil a přenesl tě sem do tohoto světa. Jednou jsem se tady omylem ocitl a viděl, jak mají zdejší děti rády pohádky. Napadlo mě tedy, že zde jako hračka budeš mít větší šanci na vysvobození než jako živá ropucha u nás ve skutečné pohádce.

Pořád jsem tě hlídal a snažil se vymyslet, jak tvému vysvobození ještě více dopomoct. Jenomže pak ses mi ztratila. Hledal jsem tě, ale zdejší svět je hrozně veliký – daleko větší než celé naše království. Začínal jsem být zoufalý a najednou jsem zaslechl rozhovor o nějaké namyšlené princezně, která se někde u někoho objevila. Tady moc princezen nežije, takže mi bylo jasné, že musí jít o tebe.“

„Kolegové v práci se někde doslechli, že máme údajně doma nějakou princeznu,“ skočil Kryšpínovi do řeči tatínek, „a vyzvídali. Když jsem po práci sedal do auta, vletěl mi tam tenhle motýl a sedl si mi na rameno. Nic neříkal – mluvícího motýla bych se asi fakt leknul – ale měl jsem takový zvláštní pocit, že bych ho měl vzít s sebou. Teď vidím, že ten pocit byl správný.“

Kristýna jen civěla do stolu. Pak zvedla oči a podívala se na motýla. „Promiň, že jsem se k tobě chovala tak ošklivě. Mrzí mě to. Opravdu. Když mě Maruška vysvobodila, dostala jsem za vyučenou,“ kála se princezna,“ dlužím omluvu spoustě lidí. Pokud se ovšem ještě někdy dostanu domů. A teď už se můžeš zase proměnit v člověka, Kryšpíne. Už na tebe nikdy nebudu zlá.“

Motýl se zase začervenal: „Teď jsi snad ještě hezčí.“ Vzápětí se rychle vzpamatoval a pravil: „V tomto světě se nemůžu proměňovat, tady musím zůstat motýlem. Ovšem když už jsi zase princezna a ne žába, můžu tě vzít zpátky domů, jestli chceš.“

Kristýna vyskočila tak prudce, až převrhla židličku. „Samozřejmě že chci domů! Maminka s tatínkem už musí umírat strachy, co se mnou je. A hlavně mám co napravovat.“

Kryšpín souhlasil. Pak ale zvážněl: „Bohužel to má jeden háček – moji mámu. Ještě nikdy jsem se jí takto nevzepřel. A už vůbec jsem si nikdy nedovolil jí zasahovat do jejích kouzel. Obávám se, že na mě doma čeká tvrdý trest. Slyšela jsi, jak nadávala v tvé komnatě, když jsme mizeli.“

„Slyšela,“ řekla Kristýna, „a znělo to hrozivě, i když jsem tomu vůbec nerozuměla.“

„Byla to prastará čarodějnická řeč. Ani to nedokážu přeložit, ale věř, že je to hodně zlé. Nevím, co se stane, až máma zjistí, že jsme se vrátili.“

Kryšpín posmutněl. Moc se chtěl s Kristýnou vrátit domů, ale z matky měl skutečně obrovský strach. Byla tou nejmocnější a nejobávanější čarodějkou široko daleko. „Možná bych tě měl odnést domů a sám se vrátit sem,“ povzdechl si nakonec.

Kristýně tak nějak zvláštně zajiskřilo v očích. Jako když se generál zrovna chystá vyhrát bitvu. „Já tě do téhle šlamastyky dostala a taky tě z ní dostanu ven,“ vypadlo z ní, „vezmi mě domů, prosím. Pak se můžeš na nějaký čas vrátit sem, ale já půjdu za tvou matkou a pokusím se ji usmířit.“

Motýl ztuhnul hrůzou, když si představil Kristýnu tváří v tvář své nahněvané matce. Zavrtěl se a vyletěl Krystýně na rameno. „Ne,“ rozhodl, „samotnou tě v tom nenechám. Vzepřít se mámě bylo mé vlastní rozhodnutí, takže to musím vyřešit já.“

„Jdu s tebou,“ pronesla nesmlouvavě Kristýna, „bylo to kvůli mně. Jsme v tom společně. Ve dvou možná máme větší šanci.“

„Vyrazíte ale až zítra ráno,“ navrhla maminka, „za chvíli bude večer a myslím, že by nebylo rozumné vracet se do pohádky s běsnící čarodějnicí zrovna na noc.“

Všichni kolem stolu jsme uznali, že má maminka pravdu. Šla jsem si s Kristýnou ještě naposledy pohrát, Kryšpín mezitím s tatínkem probíral strategii a všechny možné situace, které by mohly s čarodějnicí nastat. Maminka připravila večeři a po ní jsme si šli lehnout. Nikdo z nás toho ale tu noc moc nenaspal.

Ráno po snídani jsme se museli rozloučit. Dala jsem Kristýně pro štěstí jednoho ze svých plyšáků – duhového létajícího jednorožce.

„Vezmi si ho,“ říkala jsem jí, „třeba je taky kouzelný a bude se ti hodit.“

Kristýna se usmála a poděkovala.

„Tak hodně štěstí, ať to všechno dobře dopadne,“ popřál princezně s motýlem tatínek.

„Dejte o sobě vědět,“ dodala maminka, „a pamatujte, že u nás máte vždycky dveře otevřené. Rádi vás zase někdy uvidíme.“

„Pápá,“ zamávala jsem.

„Držte nám palce. Snad se zase brzy setkáme,“ rozloučila se Kristýna. Motýl nás ještě jednou všechny obletěl, sedl Kristýně na rameno a v tu chvíli oba zmizeli. A tak skončil princeznin pobyt u nás. Až budeme mít o Kristýně a Kryšpínovi další zprávy, určitě se o ně s vámi zase podělím. Čekáme na ně u nás doma stejně netrpělivě jako vy, to mi věřte.

4.7/5 - (20 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Komentáře: 2

  1. Uz se dcerou nemůžeme dočkat pokračování, doufám že brzy bude ..moc hezky píšete. Dala by se sehnat i kniha?

    1. Pokračování se určitě brzy dočkáte. Kniha je momentálně ve fázi zjišťování jak vlastně na to. Zatím jsou naše příběhy ke čtení tady, za což Pohádkozemi velice děkuju. Stejně jako vám všem čtenářům za opravdu úžasné komentáře a motivaci posunout naše příběhy zase o něco dál.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..