O největším pokladu

Bylo jednou jedno království a v tom království žil král. Měl syny Petra a Michala a dceru Alenku. Nejraději měl právě dceru. Alenka byla totiž nejchytřejší a nejlaskavější, zajímala se o umění, o knihy a lidé ji měli rádi.

Král se velmi často chvástal, že je velmi bohatý a že všechno své bohatství – svůj poklad – nechá právě své jediné dcerce. Bratři byli proto velmi rozzlobení a přemýšleli, jak by otce přelstili a majetek si ukořistili pro sebe. Rozhodli se, že poklad najdou a rozdělí se mezi sebou s tím, že Alence nenechají nic.

Jenže kde ho hledat? Celý hrad převrátili vzhůru nohama, ale nenašli nic výjimečného. Byli zklamaní a už by se i vzdali, kdyby jednu noc neviděli, jak se král plíží po hradě. Sledovali ho. Král sešel do posledního patra v hradě a zastavil na chodbě před velkým obrazem mísy s ovocem. Obraz opatrně svěsil. Nebyla tam však stěna, byly tam dveře. Král se porozhlédl, jestli ho nikdo nevidí, a vešel dovnitř.

Bratři byli spokojeni. Odešli si lehnout do postele s tím, že další noc prozkoumají dveře za obrazem a najdou poklad. Tak také učinili. Počkali, až všichni usnou, vyšli do chodby v posledním patře, svěsili obraz a vešli do místnosti. Jaké však bylo jejich překvapení! Místo truhlic se zlatem a diamanty se ocitli ve velké místnosti plné různých knih. Zklamaně se rozbrečeli. Když chtěli vyjít ven, zjistili, že v místnosti se nachází i král, který je spatřil.

Bratři ho rozzlobeně obvinili ze lži. Jaký je to poklad?! Jsou to jen hloupé knihy. Král se zasmál: „Knihy jsou ten největší poklad na zemi. Díky nim se stáváte chytrými. Kdo je hodně čte, hodně ví a dokáže dobře vládnout království.“

Bratři se zastyděli. Omluvili se otci a poprosili ho, aby směli do knihovny každý den chodit a číst. Král souhlasil. A tak princové každý den mizeli na několik hodin. Nikdo nevěděl, kam chodívají. Jen král věděl, že čtou v zamčené místnosti. Král věděl, že kluci zmoudřeli.