Vysoko na obloze nás každé ráno vítá naše nejjasnější hvězda, která je k nám, lidem na Zemi, nejblíže. Tato hvězda nás nejenže ráno probouzí a posílá k nám své lechtivé paprsky, ale v teplých ročních období, jako jsou kvetoucí jaro a teplé léto, nás i příjemně zahřívá, či dokonce potrápí svými horkými slunečními paprsky.
Tato hvězdička se jmenuje Slunce. A na sluníčku žije i jedna malá princezna, která se jmenuje Eleodora, což v překladu znamená „dar slunce“.
Dívka měla dlouhé zlaté vlasy a bílé šaty poseté hvězdami. Tato princezna žije na sluníčku už dlouhá léta. Kromě toho, že si na sluníčku zpívá a tančí, má i důležitý úkol. O sluníčko i o jeho paprsky se poctivě stará. Právě ona dbá na to, kdy k nám pošle teplé paprsky, kdy horké a kdy zase ty, které nás až tak moc nezahřejí.
Jednoho dne Eleodora vesele prozpěvovala slunečním paprskům a přemýšlela, na kterou stranu Země pošle dnes své horké paprsky a na kterou jen teplé.
Hleděla do dalekohledu a nahlas přemýšlela: „Sluníčko, takže těmto jdeme poslat paprsky,“ řekla sluníčku a pokračovala, „takže tito mají zimu, těm sice pošlu pár paprsků, nebudou však moc teplé, aby jim neroztál sníh. A tito mají zase léto, tak jim pošlu moje nejteplejší paprsky, aby se jim příjemně plavalo ve vodě!“ Pak zpívala sluníčku, které se na ni usmívalo, a posílala paprsky na zem. Paprsky ze sluníčka k nám přicházely jako jakési třpytivé jiskřičky.
Když tu si přes svůj dalekohled někoho všimla. Někdo právě křičel, že chce zimu, a ne léto. A u toho nepěkně nadával.
„Já nechci léto, je moc teplo, chci raději zimu, hloupé slunce!“ řekl Marek rozzlobeně, když si hrál na prolézačkách. Vadilo mu, že na něj peče slunce a ještě si pořádně brblal pod nosem! Eleodoru to ovšem trápilo, myslela si, že jsou jí lidé za její paprsky vděční. A proto poslala na celou zemi, ve které chlapeček bydlí, paprsky, které věru teplé nebyly. Ve městě nastala zima, dokonce i obláčky zešílely a začalo sněžit. Celá země se divila a nevěřila tomu, co se děje, vždyť oni mají v červenci zimu! A protože bylo chladno a léto odešlo, i letní prázdniny se zrušily! Děti už nemusely mít letní prázdniny, protože léto nebylo! Kéž by Marek své přání nikdy nevyslovil. Do školy skutečně jít nechtěl.
„Prosím, sluníčko, odpusť mi!“ křičel Marek do nebe, když v noci usínal. Prázdniny si přece nechce pokazit. „Prosím, teplo, vrať se,“ řekl smutně chlapeček a upadl do říše snů. Poslechla ho Eleodora? To se hned dozvíme.
Když se ráno probudil, přiběhl k oknu a nevěřil tomu, co vidí. Venku si vesele štěbetali ptáčci a sluníčko svítilo jedna radost! Teplo bylo zpátky! Eleodora chlapečkovi odpustila, a jelikož se pěkně omluvil, opět poslala do jeho krajiny teplé paprsky.
Chlapeček si uvědomil, že musí být vděčný za každé roční období a že nemůže vyslovovat nahlas přání, u kterých nechce, aby se staly. Nicméně ač nevěděl, jestli to byl jen sen, nebo skutečnost, tak byl rád, že se léto spolu se sluníčkem, a tím i prázdniny, vrátily zpět.
