Byl školní den jako každý jiný, přesto se dnes Bubík se Zubomilou těšili do školy o hodně víc než obvykle.
„Dnes přijede do školy čaroděj,“ vyprávěla mamince Zubomila a celičká se u toho tetelila. „Ale počkej, to není to nejlepší. On je prý až ze Strašihlavy. Ale počkej, to taky není to nejlepší. On nás bude učit čarovat.“
„Tak to mi pak musíš vyprávět, až se vrátíš ze školy. A třeba mi nějaké kouzlo předvedeš,“ usmívala se maminka.
„Já se vrátím jako mocný čaroděj, mamko,“ prohlásil Bubík, popadl vařečku a máchal s ní jako s kouzelnou hůlkou. „Čáry máry, ať je ze ségry koza!“
„Bubíku!“ zavrčela Zubomila.
„Hele, funguje to. Už máš rohy,“ smál se Bubík.
Zubomila polekaně běžela k zrcadlu. Žádné rohy na hlavě neměla.
„Bubíku, ty jsi strašně otravné strašidlo!“
Ve škole všechna strašidla čekala v lavicích, až dorazí pan čaroděj Budík. Už tam měl dávno být.
„Asi si zapomněl natáhnout budík,“ chechtal se Bubík.
„Spíš je to ze Strašihlavy daleko,“ nesouhlasila Zubomila.
„Je to čaroděj, tak snad nejede hromadkou, ne? By měl zamávat hůlkou a objevit se tam, kde si usmyslí,“ přemýšlel nahlas Bubík a u toho mával vařečkou, kterou si vzal z domu jako hůlku na čarování.
Sotva to dořekl, ozvalo se zaprskání a před tabulí se objevil kouř. Z něj vystoupil čaroděj Budík. Měl na sobě klasický čarodějnický kostým, který se nosí na karneval, dlouhé vousy a vážný pohled. Hůlku si ale asi zapomněl, Bubík ji nikde neviděl.
„Omlouvám se za pozdní příchod, zapomněl jsem si nařídit budík,“ povídal čaroděj. Na to se děti rozesmály, nejvíc samozřejmě Bubík.
Pak jim čaroděj vyprávěl o tom, jak je důležité, aby každé strašidlo ovládalo několik základních kouzel. To se hodí, hlavně když potřebují postrašit nějaké lidi.
„Dnes vás naučím tři důležitá kouzla,“ povídal čaroděj. „Nejprve si ukážeme, jak se dělá strašidelná mlha.“
„Prosím, já vím, jak se dělá strašidelná mlha,“ zvedla ruku Adélka Vílová. „Potřebujete k tomu hrnec, vejce a našeho tatínka. Minule, když vařil, jsme tu mlhu pak nemohli vůbec vyvětrat.“
„My zkusíme jinou mlhu, ještě strašidelnější,“ smál se čaroděj Budík. „Já sám vařit neumím vůbec, mám od toho kouzla, tak proč bych se to učil, když si to můžu vyčarovat.“
Potom ukázal dětem kouzlo. Zakroužil rukou zavřenou v pěst, zatočil se dokolečka, pak něco zamumlal, foukl do zavřené ruky a pak ji otevřel. Z dlaně se mu zvedala hustá bílá mlha, která ho za chvilku celého zahalila.
„A nezapomeňte k tomu říct zaklínadlo: Mlha hustá, mlha pustá.“
Děti začaly trénovat. Zubomile se za chvilku povedlo vytvořit obláček páry.
„To nic není,“ ohrnul nad tím nos Michal Vodnický. „Koukej na mě.“ A začal mávat rukou přesně jako čaroděj. „Mlha hnusná, mlha pustá!“
Z ruky mu vyletěl smradlavý obláček, který zamořil celou třídu.
„Otevřete okna! Michal si spletl kouzlo. Tohle byl Zmlhypšouk,“ volal čaroděj a ucpával si nos.
Když bylo vyvětráno, přešel čaroděj k dalšímu kouzlu.
„Jako druhé kouzlo vás naučím zmizet. Ale jen na chvilku, abyste to nedělali před školou, abyste se nemuseli učit. Dělá se takto. Sledujte.“
Čaroděj Budík několikrát zakroužil pažemi a zašeptal: „Mizi,mizi,miz.“ V tu chvíli se čaroděj rozplynul. Za chviličku se zase objevil.
„Já chci být neviditelný,“ zakřičel Bubík a začal mávat vařečkou tak mocně, až si ji přelomil o školní lavici. „Jé, moje hůlka! Čím budu čarovat?“
„K čarování nepotřebuješ vařečku ani žádný jiný klacek,“ vysvětlil mu čaroděj.
Bubík mával rukama, opakoval kouzelnou formuli, ale povedlo se mu jen to, že mu na chvilku zmizely uši.
„To nejde.“
„Chce to cvičit,“ povídal čaroděj. „Ani nejlepší čarodějové neuměli kouzlit hned. Čím těžší kouzlo, tím častěji ho musíš procvičovat. Možná ti půjde líp poslední dnešní kouzlo. Vykouzlit na dlani kytičku.“
„K čemu? Jako až budu chtít vylekat člověka, tak mu vykouzlím kytku? Bububu, pampeliška!“ povídal Bubík.
„Kouzla nejsou jen na strašení lidí. Jsou také milá kouzla, která dělají svět krásnější. Třeba tohle. Zkuste si ho nacvičit a pak ho ukažte mamince. Uvidíte, jak kouzelné účinky bude mít,“ povídal čaroděj Budík a hned kouzlo předvedl.
Natáhl dlaň, druhou rukou do ní ukazováčkem třikrát klepnul a pak povídá: „Kyti!“ Na dlani se mu v tu ránu objevil kvítek z fialky.
„A co když chci růži?“ ptala se Zubomila.
„Formule je stejná, jen si u toho musíš tu květinu velmi dobře představit.“
Když děti natrénovaly kouzlení kytičky, čaroděj se rozloučil.
„Brzy na shledanou,“ povídal, uklonil se, pak třikrát dupnul a zmizel.
Zubomila se hned hrnula domů, aby mamince vykouzlila kytičku. Čaroděj Budík měl pravdu, maminka z toho měla ohromnou radost. Bubíka vytváření kytek nezajímalo. Chtěl se naučit cestovat tak, jak to dělal čaroděj. Nemusel by pak chodit pěšky. Ani jezdit bububusem. Jak to ten čaroděj dělal? Třikrát dupnul a zmizel. Určitě myslel na místo, kde se chce objevit.
A tak to Bubík zkoušel v pokojíčku stále dokola, dokonce k tomu vykřikoval, že se chce objevit na zahradě, ale pořád nic. Až najednou se s ním svět zatočil a z pokoje zmizel.
„Pomóc!“ ozývalo se ze zahrady.
Zubomila se běžela hned podívat, odkud to ten Bubík volá. Brzy ho našla. Visel za triko na vrcholku vysoké třešně.
„Ti to kouzlo nějak nevyšlo, co?“ smála se mu. „Neboj, taťák už šel pro žebřík.“
A tak se Bubík dostal dolů.
„Možná bys měl zůstat u čarování kytek,“ povídala Zubomila.
„Jo, jednu ti přičaruju na nos, mrkej,“ řekl na to Bubík, ťuknul se třikrát do nosu, ukázal na Zubomilu a zvolal: „Kyti!“
V tu ránu se mu na nose objevil pampeliškový kvítek. Zubomila se rozesmála. Bubík měl zlost. Ale mohlo ho těšit, že se nemusí ohýbat, aby mohl přivonět k pampelišce.
„Jak se toho zbavím? To nás Budík nenaučil!“ zoufal si. Ale měl štěstí. Taťák protikouzlo znal, lusknul prsty hned před jeho nosem a kvítek zmizel.
Od té doby se už Bubík o žádné složité čarování mimo školní hodiny nepokoušel. Procvičoval jen to, co dostal za domácí úkol. Protože nejprve se musí naučit to snadnější, aby pak dokázal ta největší kouzla.
