Kamarádi z černého lesa

Za ledovou horou a černými lesy je malé království. Bydlí v něm moudrý král, který má dvě roztomilé a neposedné děti. Holčička se jmenuje Rozárka. Má krásné hnědé oči jako kaštánky a dlouhé černé vlásky jako havran. Její tvářičky jsou červené a sukýnka věčně od bláta. Chlapeček se jmenuje Honzík. Hnědé vlasy mu stojí na hlavě jako jehličky a na jeho obličeji vždycky úsměv. Tatínek, pan král, je má moc rád. Ale protože děti jsou divoké a neposedné, mnohdy s nimi zažije spoustu dobrodružství. Dnes už ví, že se o ně bát nemusí. Mají kamarády, kteří je chrání a pomáhají jim. Jak to ví?

Jednoho krásného odpoledne se děti dohodly, že si zahrají na schovávanou. Byla to jejich oblíbená hra. Při počítání a schovávání se poctivě střídaly. Když počítal Honzík, Rozárka se rozběhla co nejdál, aby měla dobrou skrýš. Schovala se blízko černého lesa. V dálce viděla Honzíka, jak prohledává okolí, ale Rozárku nenašel. Přikrčila se za velký kámen a snažila se za něj celá schovat. Jenže v tu chvíli, mech s listím, na kterém stála, se propadl a Rozárka klouzala někam do neznáma. Nemohla zastavit. Zkoušela se něčeho chytit, ale nešlo to. Najednou dopadla na zem. Všude byla tma. Honzík byl daleko. I když na něj volala, neslyšel ji. Rozhlížela se kolem sebe a najednou uviděla, jak kousek vedle ní svítí ve tmě oči.

Měla strach, ale musela zjistit, kdo tam s ní je. Přiblížila se. Natáhla ruku a doufala, že se jí nic nestane. Slyšela jemné zavrčení. Cítila studený čumák na své dlani. Projel jí mráz po zádech. Moc se bála. „Neboj, nechci ti ublížit, “ potichoučku špitla. Po očku se koukla, jestli neuvidí, kdo to je. Strach jí nedovolil udělat prudký pohyb, tak pomalu, ale jistě nahlížela do tmy a snažila se rozpoznat, kdo tam je. Ze tmy se opatrně vynořil vlk. Rozárka úplně ztuhla. Nevěděla, co má dělat. Najednou vlk udělal něco, co nečekala. Připlížil se k ní. Svou hlavu jí vsunul pod ruku. Ukázal jí, že se nemá čeho bát. Rozárce se ulevilo. Zalilo jí příjemné teplo, jako by mezi nimi bylo nějaké kouzlo. Věděla, že jí vlk neublíží. „Pomůžeš mi, prosím?“ nesměle se zeptala. Najednou ji zvíře zatahalo za rukáv. Vedlo ji černým lesním tunelem. Za chvíli děvčátko spatřilo světlo. Mnoho světel. Byly to pochodně, které svírali v rukou lidé z království, když hledali malou princeznu. Rozárka si klekla ke svému zachránci. Oběma ručkama ho objala a slíbila mu: „Nikdy na tebe nezapomenu, děkuji ti.“ Vlk jí na oplátku olízl tvář a zmizel v černém lese.

Když pak holčička vše vyprávěla svému tatínkovi a bráškovi, pan král se jen usmíval. Věděl, že v černém lese žijí přátelé, kteří poznají na člověku dobrotu. A taky věděl, že to určitě nebylo naposled, kdy tito zvířecí kamarádi pomohou jeho dětem. Na znamení přátelství a poděkování nosil král každý den do černého lesa ty nejlepší pamlsky pro vlky.