Kamarádi z černého lesa

3 min. čtení

Za ledovou horou a černými lesy je malé království. Bydlí v něm moudrý král, který má dvě roztomilé a neposedné děti. Holčička se jmenuje Rozárka. Má krásné hnědé oči jako kaštánky a dlouhé vlásky černé jako havran. Její tvářičky jsou červené a sukýnka věčně od bláta. Chlapeček se jmenuje Honzík. Hnědé vlasy mu stojí na hlavě jako jehličky a na jeho obličeji můžeme vidět jen úsměv. Tatínek pan král je má moc rád. Ale protože děti jsou divoké a neposedné, mnohdy s nimi zažije spoustu dobrodružství. Dnes už ví, že se o ně bát nemusí. Mají kamarády, kteří je chrání a pomáhají jim. Jak to ví?

Jednoho krásného odpoledne se děti dohodly, že si zahrají na schovávanou. Byla to jejich oblíbená hra. Při počítání a schovávání se poctivě střídali. Když počítal Honzík, Rozárka se rozběhla co nejdál, aby měla dobrou skrýš. Schovala se blízko černého lesa. V dálce viděla Honzíka, jak prohledává okolí, ale Rozárku neviděl. Přikrčila se za velký kámen a snažila se úplně za něj schovat. Jenže v tu chvíli, mech a listí na kterém stála se propadli a Rozárka klouzala někam do neznáma. Nemohla zastavit. Zkoušela se něčeho chytit, ale nešlo to. Najednou dopadla na zem. Všude byla tma. Honzík byl daleko a i když na něj volala, tak ji neslyšel. Rozhlížela se kolem sebe a najednou viděla, jak kousek od ní ve tmě svítí nějaké oči. Měla strach, ale musela zjistit kdo tam s ní je. Přiblížila se. Natáhla ruku a doufala, že se jí nic nestane. Slyšela jemné zavrčení. Cítila studený čumák na své dlani. Projel ji mráz po zádech. Moc se bála. „Neboj, nechci ti ublížit.” potichoučku špitla. Po očku se koukla, jestli neuvidí, kdo to je. Strach ji nedovolil udělat prudký pohyb, tak pomalu ale jistě nahlížela do tmy a snažila se rozpoznat, kdo tam je. Ze tmy se opatrně vynořil vlk. Rozárka úplně ztuhla. Nevěděla, co má dělat. Najednou vlk udělal něco, co nečekala. Připlížil se k ní. Svou hlavu ji vsunul pod ruku. Ukázal ji, že se nemá čeho bát. Rozárce se ulevilo. Zalilo jí příjemné teplo, jakoby mezi nimi bylo nějaké kouzlo. Věděla, že ji vlk neublíží. „Pomůžeš mi prosím?” nesměle se zeptala. Najednou ji zvíře zatahalo za rukáv. Vedlo ji černým lesním tunelem. Za chvíli děvčátko vidělo světlo. Mnoho světel. Byly to pochodně, které měli všichni z království, když hledali malou princeznu. Rozárka si klekla ke svému zachránci. Oběma ručkama ho objala a slíbila mu. „Nikdy na tebe nezapomenu, děkuji ti.” Vlk ji na oplátku olízl tvář a zmizel v černém lese.

Když pak holčička vše vyprávěla svému tatínkovi a bráškovi, pan král se jen usmíval. Věděl, že v černém lese žijí přátelé, kteří poznají na člověku dobrotu. A taky věděl, že to určitě nebylo naposled, kdy tito zvířecí kamarádi pomůžou jeho dětem. Na znamení přátelství a poděkování nosil král každý den do černého lesa ty nejlepší pamlsky pro vlky.

4.6/5 - (9 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Komentáře: 8

  1. Máte ty příběhy strašně krásně napsané. Moc hezky se to dětem čte. Váš styl se mi tu líbí zatím nejvíc. Budeme rádi za každý další příběh❤

        1. Jsem to špatně napsal… Pohádky nejsou dlouhé. Jsou přesně akorát, že je stihnu dcerce přečíst celé, než usnu 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..