Každé mrně odmalička ví, že k podzimu patří draci. Ne ti, co chrlí oheň nebo mají moc hlav, myslím ty papírové. Minulý rok jsem se byla podívat s maminkou a tatínkem na drakiádě. To je soutěž v pouštění draků. Ale to jsem teprve začínala běhat, sama jsem draka ještě nepouštěla. Letos už jsem si to ovšem chtěla vyzkoušet taky.
„Vlastního draka si vyrobíme, až to budeš umět s nůžkami a lepidlem. Letos koupíme hotového,“ říkal mi tatínek po cestě do obchodu. Vybrala jsem si toho nejhezčího a pojmenovala ho Bonifác.
Doma jsme ho hned složili, abych si ho mohla pořádně prohlédnout. Bonifác měl doširoka roztažená křídla a byl barevný jako páv. Jen mu chyběl ocas.
„To nevadí, s tím si snadno poradíme,“ řekla maminka a vytáhla ze skříně provázek a několik různě barevných krepáků. Společně jsme pak drakovi vyrobily fantastický ocas. Tatínek mu ho připevnil na zadek a Bonifác už se nemohl dočkat, až s tou parádou vyletí k obloze.
Hned v sobotu jsme ho vzali ven předvést se. Byl nádherný podzimní den, sluníčko ještě asi vzpomínalo na léto a příjemně hřálo. Po nebi plulo jen několik malých mraků. Pofukoval lehký větřík a drak měl obavy, jestli vůbec vyletí. Když jsme ale vyšli nahoru na kopec, vítr zesílil a Bonifácovi se rozsvítily oči. Konečně přišla jeho chvíle.
Tatínek s maminkou mi ukázali, jak se takový drak vypouští. Maminka ho držela zespodu za břicho, tatínek měl v ruce špagátek, ke kterému byl drak uvázaný, aby nám neuletěl pryč. Rozběhli se z kopce dolů, najednou maminka draka pustila a ten se vznesl. Tatínek zastavil a pomalu odmotával šňůrku. Bonifác vyletěl vysoko do nebe a všude kolem se rozléhalo jeho radostné výskání. Dlouhý ocas s barevnými pentlemi se za ním nádherně vlnil.
„Maruško, pojď si ho podržet sama,“ zavolal na mě tatínek. Vzala jsem klubko provázku, ale jakmile ho tatínek pustil, začal mě drak nadnášet.
„Pozor, ať nám neuletíš,“ vykřikla maminka a rychle mě chytla. Raději jsem draka zase předala tatínkovi. Maminka mi potom pomohla napsat na kus papíru pro draka vzkaz.
„Bonifáci, jak se ti tam nahoře poletuje?“ diktovala jsem. Papír jsem potom navlékla na špagátek. Psaníčko se po něm vyvezlo nahoru. Bonifác sletěl o něco níž a zavolal: „Je to tady super, ale ztratil jsem ocas!“
„To tak nejde,“ spustila jsem hned na rodiče, „musíme ten ocas najít! Bez něho bude Bonifác zase jen obyčejný drak z obchodu.“
Rodiče už ví, že když si něco vezmu do hlavy, nemá cenu mi to rozmlouvat. Maminka napsala další vzkaz a poslala ho k drakovi. Nevím, co v dopise bylo, ale během chviličky sletěl Bonifác dolů, chytl mě křídlem za ruku a už letěl zpátky nahoru i se mnou.
Sledovala jsem, jak se tatínek s maminkou mění v trpaslíky, a najednou zespodu přiletělo psaní.
„Bonifáci, dej na Máju velký pozor,“ četl nahlas drak, „a Maruško, ty se hlavně Bonifáce nepouštěj. Tatínek vás oba dobře drží, nemůžete se ztratit.“
Bonifác poletoval sem a tam, oba jsme se rozhlíželi a přemýšleli, kam mohl vítr ocas asi tak odfouknout. Kolem nás proplul bílý mráček – beránek. Když se k nám otočil bokem, všimla jsem si barevné ozdoby, kterou měl uvázanou kolem krku.
„Tam! Ten beránek. Má ho na krku,“ tahala jsem draka za křídlo a ukazovala směrem k obláčku. Rychle jsme se vydali za ním.
„Hej, beránku,“ volala jsem, „počkej chvilku!“
Beránek se zastavil a otočil se k nám: „Co potřebujete?“
Začala jsem opatrně: „Pozdravit a říct ti, že máš krásnou ozdobu na krku.“
Obláček se usmál. Byl na svůj nový módní kousek náležitě pyšný.
„Děkuju,“ povídá hrdě, „před chvílí ke mně sama přiletěla a namotala se mi na krk.“
„No jo,“ vložil se do toho Bonifác, „jenomže to je můj ocas. Vyrobila mi ho Maruška se svou maminkou. Uletěl mi, když hodně zafoukalo.“
Beránek však vůbec nevypadal, že by se chtěl své výzdoby vzdát. Zkusila jsem to na něj jinak: „Beránku, ty mašle ti fakt moc sluší, takovou ozdobu bys rozhodně měl nosit dál, o tom žádná. Ale toto je dračí ocas. Ten není dělaný pro mráčky. Vždyť ani ty barvy k tobě nejdou.“
Obláček zvědavě zvedl oči a zdálo se, že o tom přemýšlí. Povídám mu tedy dál: „Vrať nám ho a já ti slibuju, že ti odpoledne přinesu pentle vyrobené na míru přesně pro tebe.“
„Jé, tak to by bylo skvělé!“ roztál najednou beránek. Posadil si mě na hřbet, nechal mě odmotat mu Bonifácův ocas z krku a připevnit ho zase drakovi. Ten byl štěstím bez sebe.
„A teď rychle leťte, ať jste co nejdřív zpátky,“ řekl mrak. Chytla jsem se Bonifáce a spěchali jsme dolů za maminkou a tatínkem.
Rodičům jsem vysvětlila, co se nahoře přihodilo. Vydali jsme se domů, kde jsem s maminkou vyrobila pro beránka nádhernou ozdobu. Navázaly jsme na ni mašle oranžové, rudé, vínově červené a fialové. Byly to všechny barvy, do kterých během dne slunce beránka zabarví. Mezi nimi byly menší žluté a taky blankytně modré mašličky jako sluníčko a obloha prosvítající mezi zabarvenými obláčky.
Odpoledne jsme se všichni vrátili na kopec a s Bonifácem jsem znovu vyletěla k obloze za obláčkem beránkem. Vyzdobila jsem ho, byl ze svého nového doplňku opravdu unesený. Každý den se s ním od rána do večera honosil po nebi jako na přehlídce.
„Myslím, Májo, že bychom měly co nejdřív zajet do papírnictví dokoupit krepový papír,“ povídala maminka, když beránka na obloze pozorovala, „až se to na obloze mezi mraky rozkřikne, budeme mít co dělat.“
Tak toto bola super pohadka