Ve svém pokojíčku mám na zdi obrázkové hodiny. Je na nich měsíček na barevné duze. Měsíc má zavřené oči a usmívá se. Na hlavě má duhovou čepičku se žlutou bambulkou. Jednou dopoledne, když jsem si v pokojíčku hrála, zatímco maminka vařila v kuchyni oběd, uslyšela jsem směrem od hodin volání: „Májo!“
Zvedla jsem hlavu k hodinám a zjistila, že měsíc otevřel oči a mluví ke mně.
„Ahoj, měsíčku. Copak se děje?“ vyzvídala jsem.
„Májo, trochu už se tady na té zdi nudím. Nechceš se mnou zažít dobrodružství a proletět se za noční oblohou a hvězdičkami?“ odpověděl mi a šibalsky na mě mrknul. Přemlouvat mě nemusel. Mám ráda dobrodružství a takový výlet mě lákal víc než skládání puzzle s princeznami.
„Neboj, než maminka dovaří, budeme zpátky. Pojď, podej mi ruku,“ vyzval mě měsíček. Nechala jsem skládačku skládačkou, vstala a natáhla ruku k hodinám. Měsíc mě za ni chytil a vyhodil nahoru k sobě. Sklouzla jsem se po měsíčním srpku a pohodlně se usadila dole u špičky. Pevně jsem ho obejmula, abych po cestě neuletěla nebo nesjela.
„A teď se, Maruško, pořádně drž. Bude rychlý sešup. Musíme nabrat rychlost, abychom se dostali na oblohu,“ řekl měsíc a odrazil se. Rozjeli jsme se a už jsme klouzali po duhové dráze směrem dolů. Rychlost to byla opravdu neskutečná. Pak se duha najednou ohnula nahoru a my po ní vystřelili směrem vzhůru. Připadala jsem si jako na té největší houpačce na světě a radši jsem zavřela oči.
Ucítila jsem, že zpomalujeme, tak jsem si troufla oči zase otevřít. Uviděla jsem, jak duha pod námi bledne, až úplně zmizela a my klidně pluli po nebi. Kolem nás proplouvaly mráčky.
„Ahój Májo! Ahój měsíci! Užijte si výlet!“ volalo na nás sluníčko.
„Ahój sluníčko!“ pozdravila jsem taky, když jsme sluníčko míjeli. Zůstalo za námi a my se vzdalovali pořád dál a dál od něj.
Začalo mi vrtat hlavou, jak je to s těmi hvězdičkami.
„Měsíčku, ale teď svítí sluníčko a přes den hvězdičky nejsou. Ty přece svítí v noci, když sluníčko spí.“
„To je pravda,“ dal se měsíc do vysvětlování, „jenomže sluníčko tak docela spát nechodí. Ráno vyjde na východě, potom pluje celý den oblohou směrem k západu, kde se zase večer schová. Ve skutečnosti ale nespí ani nezmizí. Když je u nás noc, svítí slunce na druhé straně zeměkoule.“
„Takže když je u nás den, je na opačné straně Země noc?“ napadlo mě, i když jsem vůbec nechápala, jak je to vlastně možné. Měsíc se mi to pokoušel vysvětlit, ale marně.
Mezitím začalo nebe tmavnout a okolo se objevily mráčky zabarvené do červena. Tak je barví zapadající sluníčko. Zahlédla jsem jeden povědomý obláček.
„Jé, podívej měsíčku,“ ožila jsem, „tam před námi je můj známý, beránek. Tu barevnou stuhu, co má na krku, jsem mu na podzim vyrobila s maminkou. Pořád ji ještě nosí.“
„Krásně jste ho vyparádily, to se musí nechat,“ povídá měsíc, „ty červánky znamenají, že už se blížíme do cíle.“
Obloha tmavla čím dál rychleji a začaly se na ní rozsvěcet první hvězdy. Zakrátko už bylo nebe docela černé a poseté hvězdami. Rozhlížela jsem se po té nádheře. Ani jsem si nevšimla, že se k nám něco rychlého blíží. Narazilo to do měsíce, až jsme se zatřásli a já málem spadla. Byla to hvězdička a byla celá uplakaná. Zůstala trčet měsíčkovi na čepici a brečela a brečela. Slzy mi padaly přímo na hlavu. Měla jsem si vzít deštník, napadlo mě.
„Hvězdičko, přestaň už plakat, nebo budu celá promočená,“ poprosila jsem ji, „místo toho nám radši řekni, co se ti tak strašného přihodilo. Třeba ti můžeme pomoct.“
Hvězda si utřela slzy a začala povídat. U toho ještě pořád posmrkávala.
„Jsem ze souhvězdí Velkého vozu. Zadní kolo. Dělala jsem s ostatními hvězdami vylomeniny, až jsem se z vozu utrhla a uletěla pryč. Zastavila jsem se až tady o vás. Beze mě ale vůz nemůže pokračovat noční oblohou a zůstane stát na místě.“
„A jéje,“ pronesl měsíc, „to je nadělení. Každá hvězda i souhvězdí má na obloze své místo a pokud Velký vůz zůstane stát, může to na nebi nasekat pořádnou paseku. Musíme tě co nejrychleji k vozu vrátit.“
Měsíček se rychle rozletěl směrem, ze kterého do něj hvězda narazila.
„Víš, Májo, hvězdy mají tu nevýhodu, že umí padat jen dolů. Nahoru už se žádná sama nedostane. Musíme hvězdičce pomoct dostat se zpátky, kam patří,“ objasnil mi měsíc.
„A musíme si pospíšit, než mě maminka začne hledat,“ dodala jsem. Ostatní hvězdy se kolem nás míhaly, jak rychle jsme svištěli. Zrazu hvězda křikla: „Brzdi, měsíčku! Tamhle je medvědí čumák, už tam budeme.“
Doletěli jsme k souhvězdí Velké medvědice a zpomalili, abychom to správné místo nepřeletěli. Velký vůz je prý na zadku medvědice. Já teda medvěda s vozíkem na zadku ještě v žádné knížce ani zoo neviděla. Tuhle medvědici z toho každodenního cestování oblohou nejspíš už bolely nohy, tak si pořídila vozítko. A protože je to Velká medvědice, potřebovala opravdu Velký vůz.
Doletěli jsme k místu, kde chybělo kolo, a hvězdičku tam vyložili. Uvelebila se celá šťastná, že to s ní dobře dopadlo. Vůz i s mědvědicí mohl zase pokračovat dál v jízdě.
„A už žádné další hlouposti,“ varoval ji měsíc. Potom mrknul na mě, já se pevně chytla a spěchali jsme domů. Jestli maminka zjistí, že jsme byli na takovém výletě bez dovolení, budeme mít veliký průšvih.
Okolo nás se opět začalo rozednívat. Propluli jsme kolem sluníčka, objevila se duha a my šup po ní přímo do hodin v mém pokojíčku. Tam mě měsíček vyklopil a já se rychle vrátila ke skládání puzzle. Maminka zrovna položila oběd na stůl a vůbec si nevšimla, že jsem byla pryč. Stejně mi to nedalo a večer před spinkáním jsem ji o svém dobrodružství vyprávěla.
„Ale příště, Maruško, mi o tom řekni předem. Na měsíc je spolehnutí a na výlet bych tě s ním pustila,“ řekla a dala mi pusu na dobrou noc. V noci se mi potom zdálo, že na mě Velká medvědice z oblohy mává, když míjela s vozem na zadku náš dům.
To byla krásná fantazie. Děkuju.