Jak jsem tančila dešťový tanec a způsobila pohromu

Máte rádi tancování? Já moc. Mezi hračkami mám hrací domeček a na hudbu, kterou hraje, tančím svůj oblíbený dešťový tanec. Teď už vím, že takový tanec je lepší tancovat venku, ne doma ve svém pokojíčku. Můžete jím totiž přivolat opravdický déšť a způsobit katastrofu. A přesně to se mi nedávno přihodilo.

K tanci je potřeba to správné vybavení, takže jsem si připravila deštník, oblékla pláštěnku s obrázkem ještěrky a na nohy si nazula gumáčky s kočkou. Maminka mi zapnula domeček a já se dala do tance. Pohupovala jsem se, poskakovala, dělala všelijaké otočky, při tom jsem točila nad hlavou svým barevným deštníkem s krtečkem – tím z večerníčku. Maminka pootevřela okno, aby mi při tanci nebylo horko, a odešla do kuchyně.

U třetí písničky se najednou za oknem objevil tmavý mrak. Chvíli jen zvědavě nakukoval. Pak najednou šup, už byl uvnitř v pokojíčku.

„Tak krásný tanec jsem ještě neviděl,“ povídá, „když už jsi tak vybavená do deště, bylo by škoda toho nevyužít, co říkáš?“

Na chvíli jsem se zastavila a lámala si hlavu, jak to mrak myslí. Ten však na mou odpověď nečekal. Zničehonic se ozvalo kap, kap – na deštník začaly dopadat drobné dešťové kapky. Mrak nelenil a při další písničce už spustil pořádný liják. Gumáky mi při tanci začaly čvachtat v kaluži vody. Ta stříkala všude kolem, jak jsem v ní poskakovala.

„Prší! Můžu skákat v kaluži, jupí!“ pokřikovala jsem nadšením. Moje radostné jásání přehlušilo i hudbu. Cachtání v kalužích je úžasná věc. Venku dlouho žádné pořádné kaluže nebyly, takže jsem byla úplně unesená. Škoda, že dospěláci takové věci moc nechápou a neumí si je užít. Jako třeba moje maminka, která se neočekávaně zjevila ve dveřích. Zůstala stát jako opařená, jen se s hrůzou v očích rozhlížela po pokojíčku.

Vypadalo to v něm jako v bazénu. Z kaluže se stal rychle rybník a vody stále přibývalo. Všude kolem mě plavali plyšáci, mezi nimi se jako parník plavil box s hračkami. Ty zvědavě vykukovaly, co se to děje. Některé hračky – gumový žabák, kačky a mořská panna – naskákaly do vody a rochnily se společně s plyšáky. Rákosníček z obrázku na zácloně si mnul bradu a přemýšlel, jestli má do vody taky skočit. Nakonec, jako by tušil něco zlého, si to rozmyslel a zůstal ve svém rybníčku Brčálníku.

Vzpomněla jsem si na své koupací rybky do vany a vykřikla jsem na maminku, která se pořád nemohla vzpamatovat: „Mami, rychle! Přines z koupelny rybky! A můj plavací kruh a rukávky, budu taky plavat!“

Maminka se k ničemu neměla, jen pořád stála jak zařezaná, tak jsem se sama vybrodila z pokojíčku a pelášila do koupelny. Na zpáteční cestě s rybkami, kruhem a rukávky v náručí jsem do maminky vrazila. Ta zavrávorala a rozplácla se přímo do vody. Voda se rozvlnila a zrazu byly všechny hračky jako na rozbouřeném moři. Z rohu pokojíčku se ozval pláč. Byla to panenka Barča, která tam zůstala uvězněná ve svém kočárku. Kočárek se divoce houpal ve vlnách, chudinka Barča v něm seděla a klepala se strachy, aby nevypadla. Do toho začaly naříkat i hračky, které do vody nemůžou, protože neuměly plavat nebo by se ve vodě pokazily. Skákací koník Olin už nedosáhl na dno, ve vodě zběsile máchal všema čtyřma nohama, aby se neutopil.

„Vypadá to, Májo, že zábava skočila,“ vzpamatovala se konečně maminka, „musíme Barču i ostatní hračky zachránit a co nejdřív zastavit ten déšť. S takovou budeme mít brzy všude vody až po strop.“

Měla pravdu. Voda už se rozlévala z pokojíčku po celém domě a dešťový mrak dál pršel a pršel. Poprosila jsem ho, aby přestal, ale vůbec mě nevnímal. Maminka na něho křikla, aby okamžitě vyletěl ven. Mrak nic. Jen se zlomyslně uchechtl a spustil ještě větší průtrž.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se maminky. Začínala jsem se bát, protože voda už mi sahala po pás. Maminka mi pro jistotu navlékla rukávky a kruh, pak vtrhla do pokojíčku a snažila se mrak vyhnat. Chtěla k němu vyskočit, ale způsobila jen další divoké vlny. Máchala pod mračnem rukama, jako by rozháněla hejno much, jenomže mrak se nalepil až na strop. Maminka na něho nedosáhla.

„Maminko, já už chci, aby vysvitlo sluníčko,“ přála jsem si nahlas.

„Jasně! Sluníčko! Májo, tys na to přišla,“ zvolala maminka a brodila se k regálu vedle gauče. V jeho horní poličce ležel sluníčkový polštář. Maminka ho popadla a zvedla směrem k oblaku. Sluníčko se v tu ránu probralo.

„Jéjej, to je spoušť,“ postěžovalo si, když uvidělo tu pohromu. Okamžitě vyletělo mamince z ruk a zanořilo se dovnitř do mraku. Tam začalo svítit a hřát, jak nejvíc umělo. Mrak zakvílel. Sluneční paprsky ho celý proděravěly. Déšť ustal a mrak se zakrátko úplně rozpadl. Voda se uklidnila.

Barča přestala plakat, hračky plující v boxu děkovaly jedna přes druhou sluníčku. Rákosníček, který všechno napjatě sledoval ze záclony si oddechl, že jsou všichni v pořádku, a vrátil se ke své hře s balónem. Kačky s žabákem si v klidu pluly kolem dokola pokojíčkem, jako by se nic nestalo.

„Já už nemůžu! Strašně mě bolí nohy,“ přerušil klid po bouři Olin.

„Jé, Olin! Mami! Olin!“ bafla jsem na maminku. Voda byla pořád vysoká a chudák Olin už byl z toho nekonečného plavání unavený. Maminka ho vylovila a položila nahoru na regál, aby vydechl. Pak se rozhlédla a povzdechla: „Co budeme ale dělat s tou povodní?“

Sluníčko se od stropu usmálo a říká: „To není nic, s čím bych si neporadilo. Zařídím to, zatím se převlečte do suchého oblečení, ať nenastydnete.“

Pak se znovu pořádně rozzářilo. Prolétlo pomalinku celým domem a všechnu vodu do poslední kapky vysušilo.

„Děkujeme ti, sluníčko. Zachránilo jsi nás,“ pravila mu vděčně maminka, když už bylo všude sucho.

„Není zač,“ odpovědělo sluníčko a schovalo se zpátky do poličky. Když se tatínek odpoledne vrátil z práce, nebylo po kalamitě nikde ani stopy. Domluvily jsme se s maminkou, že to bude naše tajemství. Já ovšem měla děšťový tanec doma nadobro zakázaný. Ale kdo ví, třeba se ještě bude hodit, až si dospěláci začnou v létě stěžovat, že je sucho a mělo by zapršet.