O pátrání po ztraceném sněhulákovi

Povidani-male-maji
8 min. čtení

Když tuto zimu poprvé napadl sníh, vyrazila jsem s maminkou a dědou užít si první zimní radovánky na zahradu. Tam, kde jsme na podzim odvezly pavouka Edu, vzpomínáte? Nebojte, Eda tam nemrzne, vzali jsme ho na zimu domů a ubytovali v garáži.

Sníh se na sluníčku nádherně třpytil a křupal nám pod nohama. Pobíhala jsem sem a tam, několikrát jsem zakopla a rozplácla se. Maminka mě naučila dělat ve sněhu andělíčky.

„Když už se pořád válíš, tak u toho aspoň můžeš dělat obrázky,“ říkala. A že jsem jich tam udělala dost. Na sluníčku sníh malinko poodtál a zvlhnul, takže z něho šly dělat kuličky. Přišla pořádná bitva, až i maminka s dědou byli celí od sněhu. Já bych v koulovačce pokračovala dál, ale ty dva dospěláky to přestalo bavit. Přemýšleli, čím jiným by mě zaměstnali, aby si trochu odpočinuli.

„Maruško, postavíme sněhuláka, co ty na to?“ povídá naráz děda.

„Jó, sněhuláka!“ nadchnul mě okamžitě dědův nápad. Hned jsme se dali do válení koulí. Děda uválel tu spodní, maminka prostřední a já jsem válela sněhulákovi hlavu. Všechny koule jsme dali ve správném pořadí na sebe a začali uvažovat, z čeho vyrobíme zbytek. Nakonec dostal shněhulák ruce z větviček holého křoví, oči ze zmrzlých hrudek hlíny a jako nos mu mezi očima trčela malinká smrková haluzka. Prstem jsem pod nosem vyryla vysmátou pusu. Na hlavu jsme místo hrnce usadili trs listí, které na zahradě zbylo od podzimu. Sněhulák jako by měl na hlavě rozpadlé ptačí hnízdo. Nebyl to žádný krasavec. Spíš takový zakulacený trpaslík splácaný z toho, co zahrada v zimě dala. Ale byl to můj první sněhulák a já z něho měla velikánskou radost.

Protože jsem od sněhu měla úplně promočené rukavice a začínala mi být zima, rozloučili jsme se sněhulákem a jeli domů. Po cestě jsem mu vymyslela jméno – Albert.

Za pár dnů mě maminka naložila do auta, že se pojedeme za Albertem zase podívat. Svítilo sluníčko a po sněhu nebyla ani památka. Maminka mi po cestě říkala, že sníh a led v teple taje a sněhulák může zmizet. A opravdu, po Albertovi se zem slehla.

„Mami, Albert se určitě neroztekl,“ nevěřila jsem tomu, „je to chytrý sněhulák. Budeme po něm pátrat, jo?“

Maminka mi to nevymlouvala: „No, když myslíš, tak si zahrajeme na detektivy.“

Důkladně jsme prozkoumaly místo u rybízového keře, kde jsme s dědou sněhuláka postavili a nechali.

„Asi máš pravdu, Májo,“ uznala maminka, „pokud by Albert roztál, byl by tu po něm alespoň nějaký zbyteček sněhu. Přece jen ho na sobě měl hodně a zas tak moc teplo nebylo.“

Místo pozůstatků sněhu jsme na jeho místě našly několik smrkových jehliček. Zamyslela jsem se, jak je možné, že my lidi smrkáme, když vlastně nemáme smrkový nos jako náš Albert. Napadlo vás to někdy taky? Odpovědi jsem se nedobrala, protože mě zaujalo něco jiného. Od jehliček vedla řada lístků směrem ke stromu s ptačí budkou.

„To jsou ty lístečky, co měl Albert na hlavě,“ prohlásila jsem. Vydaly jsme se s maminkou k ptačí budce. Pod ní lístky končily. Maminka mě zvedla a já zaťukala na ptačí budku. Z kulatého otvoru zvědavě vykoukla sýkorka.

„Ahoj ptáčku,“ pozdravila jsem a pokračovala, „pátráme po našem sněhulákovi, který stál támhle u rybízu. Neviděl jsi ho náhodou?“

Sýkorka okamžitě spustila: „To se ví, píp. Předevčírem, když na něj začalo hodně svítit sluníčko, přišel se před ním schovat do stínu k nám pod strom. Postával tady celý den, ale včera ráno už byl pryč. Kam šel, to nevím, píp píp.“

Zaradovala jsem se, že sněhulák nejspíš pořád někde je živý a celý. Začala jsem pomalu obcházet kolem stromu a pečlivě se dívala, jestli nenajdu další stopu. A opravdu! V trávě směrem k ohništi jsem uviděla známou hrudku hlíny.

„Mami! Tady je Albertovo očičko!“ křičela jsem. Chudák, bloudí někde kolem, schovává se před sluníčkem a ještě bez jednoho oka. Zvedla jsem hrudku a strčila si ji do kapsy. Hned jak sněhuláka najdeme, musím mu oko vrátit.

„Zdá se, že se vydal směrem k chatce,“ přemýšlela nahlas maminka a s očima sklopenýma k zemi šla pomalinku tím směrem. Cupitala jsem rychle za ní celá nedočkavá, co odhalíme dál. Za brankou byl ulomený kousek vetvě ze sněhulákovy ruky a na chodníčku dál dozadu kolem chatky roztroušených dalších několik lístečků z hlavy.

„Kam šel, mami?“ vyzvídala jsem. Vzadu za chatkou už byla jen zamčená kůlna s nářadím, stará králíkárna plná dědového haraburdí, sklep a plot od sousedů, za kterým kvokaly slepice.

„To brzy zjistíme,“ odpověděla maminka a pokračovala dál dozadu. Držela jsem se těsně za ní. Zrazu jsem zaslechla nějaký zvuk. Znělo to jako něčí hlas. Maminka to zaslechla taky, protože se zastavila, dala si prst na pusu a udělala psst. Stály jsme obě nehnutě kousíček od schodů do sklepa a pozorně poslouchaly.

„Haló, tady jsem! Dole!“ uslyšely jsme už zřetelně. Udělaly jsme pár kroků a nahlédly dolů ze schodů. Pod tím posledním, nalepený na sklepních dvěřích, stál zbědovaný sněhulák. Hned se dal do líčení svého putování.

Jakmile do něho začalo prát sluníčko, vydal se do stínu ke stromu. Tam přečkal den. V noci pak brouzdal okolo a hledal lepší úkryt. Jenomže na zahradě není žádné osvětlení, té noci nesvítil ani měsíc, takže byla tma jak pytli. Albert každou chvilku zakopnul nebo do něčeho narazil, u toho poztrácel všechno to, co jsme z něj s maminkou našly. Jak tam tak v té tmě klopýtal, šlápl najednou do prázdna a zahučel po schodech až ke sklepu. Odtamtud se už nemohl dostat. Schody jsou vysoké a on byl příliš malý na to, aby na ně vyšlápnul nebo vyskočil.

„Už jsem se začal smiřovat s tím, že tady budu trčet až do jara, dokud teplo nedosáhne i dolů ke sklepu a pak prostě roztaju,“ zakončil svůj příběh.

Maminka Alberta vynesla nahoru a společně jsme ho daly trochu do kupy. Vrátila jsem mu ztracené očičko, maminka mu upravila hlavu, ulomenou ruku jsme mu vyměnily za novou. Albert se cítil jako znovuzrozený.

Nadešel čas vyřešit, co se sněhulákem dál. Mě a Alberta napadlo několik skvělých řešení od cesty za polární kruh po zajištění nájmu někde ve skladu se zmrzlinou. Maminka ale všechno zavrhla: „To jsou sice super nápady, jenomže všechny by znamenaly moc zařizování. Musí to jít nějak jednodušeji.“

A taky že šlo. Sněhulák nakonec dostal pokojíček u nás doma v prázdném šuplíku v mrazáku. Když bylo dost chladno, hráli jsme si spolu venku. Při teplém počasí jsem si s ním povídala doma u mrazáku, aby se tam necítil osamělý. Domluvili jsme se, že až napadne další sníh, udělám mu malinkého kamaráda, ať potom přes léto není v šuplíku tak sám.

4.9/5 - (8 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..