Zubatá strašidla
Halloween mají všechna strašidla ráda. V noci z posledního říjnového dne na první listopadový den mohou totiž strašidla chodit mezi lidi, aniž by se musela bát, že je lidé poznají. A nemusí si na to ani šít převleky jako lidé. I když Bubík se Zubomilou si tentokrát převlek obstarali.
„Já jdu za čarodějnici,“ chlubila se Zubomila svým kostýmem.
„Já jdu za piráta,“ chlubil se Bubík.
„Stejně jsou ti lidi hloupí,“ uvažovala Zubomila nahlas. „Převlékají se za strašidla proto, aby je strašidla nepoznala. Vždyť se chovají na první pohled úplně jinak.“
„Jo, a jsou i jinak cítit. Ale je to super, protože se aspoň jeden den v roce dostaneme ze Strašidrna. Navíc lidský bonbóny a čokolády jsou mňam!“
A tak v předvečer svátku Všech svatých vyrazili Bubík se Zubomilou na koledu, zatímco maminka stále ještě dlabala řepu. Taťák už měl dýně vydlabané, ale maminka trvala na tom, že řepa je tradičnější. Bohužel nebylo tak snadné z ní udělat lucernu, jak původně myslela.
„Svátek Všech svatých, který je teď spíš známý jako Halloween, býval původně keltský nový rok,“ říkala u toho maminka a snažila se přeprat řepu. Místo toho ohnula lžíci. „Proto se dělají tyhle lucerny. Nový rok znamenal přechod světla a tmy, léta a zimy, a stejně tak se mohly setkat říše živých a mrtvých. K tomu lidé dělali lucerny, aby je ochránily před zlými duchy, a také se za ně převlékali, aby je ti praví duchové nepoznali a nechtěli jim škodit.“
Maminka pak ještě dětem vysvětlila, že s příchodem křesťanství se na tento den ustanovil svátek Všech svatých, aby se uctili všichni ti svatí, kteří se do kalendáře vešli i nevešli. Potom ohnula pátou lžíci, popřála dětem hodně štěstí při koledě a šla hledat vhodnější nástroj na dlabání řepy.
A tak děti konečně vyrazily. Cestou se k Zubomile a Bubíkovi přidal Michal Vodnický v převleku za upíra a o rok mladší Adélka Vílová v převleku za netopýra.
Děti začaly koledovat, ťukaly na dveře, občas zarecitovaly básničku, ale většinou stačilo jen: „Koledu, nebo něco vyvedu.“
Košíčky se jim pomalu plnily, ale Bubík stále nebyl spokojený. Pořád nedostal od nikoho tu čokoládu, co měl nejradši. Cestou k dalšímu domu naštvaně kopal do kamínků a hlasitě nadával.
„Slyším, že někdo potřebuje čokoládu,“ ozvalo se za dětmi.
Za nimi stál děda převlečený za myslivce, ale zpod malého kloboučku mu koukaly rohy. Takový čertovský převlek rozhodně ještě děti neviděly.
„Jsem čert Bořek. Mám tady čokoládu, po které tak toužíte.“
„Tak koledu, nebo ti něco provedu,“ spustil Bubík.
„Já vám tu čokoládu rád dám i bez koledy. Ale dejte pozor, aby se z vás nestala skutečná strašidla, dětičky.“
Bubík se pobaveně zasmál. Lidi jsou tak hloupí. On si snad ten stařík myslí, že jsou převlečené normální dětičky.
„Děkujeme,“ povídala malá Adélka, ale zůstala koukat do tmy. Nikdo tam už nestál. „Kam zmizel?“
„Asi odešel,“ mávnul nad tím Bubík rukou a už do sebe ládoval čokoládu.
„Mě se na tom něco nezdá,“ váhala Zubomila, ale ostatní už měli čokoládu snědenou.
V tu chvíli se něco změnilo.
„A teď ruce vzhůru a dejte mi košíčky, protože jsem strašný pirát Bubouš,“ zakřičel Bubík, tasil šavli a zcela vážně čekal, až mu dají koledu.
„Bubíku, neblbni,“ zpražila ho Zubomila, ale to už k ní skočil Michal a sápal se jí po krku.
„Ukaž krk, ať ti můžu vypít krev!“ šeptal u toho.
„Co to s vámi, kluci, je?“
Zubomila se podívala na Adélku. Ta zamávala netopýřími křídly, vznesla se do vzduchu a odletěla někam do tmy. Zubomila se dala na útěk před upírem a pirátem. Užuž ji skoro Michal dohonil, když tu si pirát Bubouš všimnul, že Michal má koledu a přepadnul ho po pirátském způsobu. Zubomila je sledovala, jak se dohadují o košíček, a přemýšlela, jak z té šlamastiky ven.
Bořek byl skutečný čert, to bylo jasné, a rozhodně nelhal, když je varoval, že by se mohli stát strašidly. Ale ne těmi opravdovými. Stali se tím, za co byli převlečení. A Zubomila šla přece za čarodějnici. Ona jediná by je mohla odčarovat! Sáhla po svojí čokoládě od Bořka a kousek si ukousla.
„Tak a jdu na vás,“ zasmála se ježibabím smíchem, vytasila hůlku a namířila na Bubíka. „Ruším čokoládové kouzlo, ať jsi zase zubaté strašidlo!“
Z hůlky vyletěl záblesk světla a Bubík se zastavil.
„Ruším čokoládové kouzlo, ať jsi zase vodník!“
Z hůlky vyletěl záblesk světla a Michal se zastavil. S Bubíkem na sebe koukali jako vyorané myši.
„Co se stalo?“ divili se oba chlapci. „A kde je Adélka?“
„Ruším… Ale moment, co když Adélka někde létá? Když ji proměním, tak spadne na zem a ublíží si.“
„Tak sedni na koště a najdi ji,“ poradil jí Bubík a podal jí košťátko, které upustila, když utíkala před pirátem a upírem.
„Díky, brácha. Možná tě za to ani neproměním na ropuchu.“
„Fakt vtipný,“ ušklíbnul se Bubík.
Zubomila sedla na koště a vznesla se do vzduchu. Chvíli kroužila nad městem, než Adélku zahlédla.
„Adélko, hele, co mám,“ povídala a hodila hrst bonbónů na zem pod sebou.
Netopýr Adélka se hned snesl na zem za nimi. Zubomila přistála a okamžitě vyslala na Adélku kouzlo. Adélka se změnila zpátky ve vílí holčičku.
„A teď ještě já,“ povídala Zubomila, namířila na sebe hůlku a řekla: „Ruším čokoládové kouzlo, ať jsem zase zubaté strašidlo.“
A tak se i Zubomila proměnila zase zpět. Ale bylo to o chlup, protože už začínalo svítat. Co kdyby se nestihli proměnit zpátky, než začne den? Zůstali by tak navždy? Naštěstí to už nemusí zjišťovat.
Přejedení bonbónů se všichni vrátili domů a byli rádi, že ta strašidelná noc dobře dopadla.
