O hladovém pavoučku Edovi

7 min. čtení

Jednou se mi zdál škaredý sen o tom, jak jsem se chytla do pavučiny a nemohla jsem se z ní dostat ven. Od té doby se jich bojím. V přírodě mi tak moc nevadí, tam se jim vyhnu. Horší je to na dětském hřišti. Pokaždé nějakou objevím na skluzavce, houpačce nebo v dřevěném domečku. Co kdybych se do nich chytla jako v tom snu? Brr.

Pavoučci mi nevadí. Ty mám ráda a vím, že jsou důležití, protože jedí mouchy. Bez pavouků by bylo much všude moc, otravovaly by nás při spaní, lechtaly, sedaly by nám do jídla. Nevěděla jsem, že pavouci své pavučiny k chytání much potřebují. Maminka mi o tom sice kdysi povídala, ale já jsem jí moc nevěřila. Nikdy jsem pavouka při lovu neviděla. Myslela jsem si proto, že to maminka říká, jen aby nemusela pořád hledat po zemi nějaké klacíky nebo stébla trávy a vymetat každou pavučinu. Víte, jak si rodiče někdy vymýšlí, když se jim něco nechce.

Nedávno jsem s maminkou zase jela na své oblíbené hřiště. Je obrovské. Mám tam pokaždé co dělat, abych stihla houpačku, tunel, skluzavku, trampolínu a taky mamince natočit zmrzlinu v cukrárně, kterou jsem si otevřela v dřevěném domku pod skluzavkou. Prý je to ta nejlepší zmrzlina, co kdy maminka jedla. Jenomže zrovna v cukrárně bývá nejvíc pavučin. Tentokrát jsem i já sebrala odvahu, našla jsem si malý klacíček a pár jsem jich vymetla sama. Tedy jen ty malinké, do těch se nezamotám. Velké jsem radši nechala mamince.

Začala jsem připravovat zmrzku, v tom jsem uslyšela slaboučké naříkání. Šlo to odněkud z cukrárny, ale nikoho nebylo vidět. Podívala jsem se na maminku: „Mami, tady někdo pláče.“

„Taky se mi zdá,“ zaposlouchala se maminka. Nastražily jsme uši a snažily se přijít na to, kdo a kde to je. Pořád jsme nikoho neviděly. Prošmejdily jsme celou cukrárnu, až maminka na něco narazila: „Májo, podívej, tady je.“

Na pultu hned vedle misky s bonbóny seděl malý pavouček a vzlykal. Naklonila jsem se k němu: „Ahoj pavoučku, co se děje?“

„Mám velikánský hlad,“ bědoval.

„Tak si chytni nějakou mušku,“ radila jsem mu, „papáš přece mouchy, nebo ne?“

„Ty jsi nějaká chytrá!“ vyhoukl na mě zničehonic a rozbrečel se ještě víc. „A jak si asi mám ty mouchy chytit, když vždycky přijdeš a zničíš mi všechny moje pavučiny?“

Že by to přece jen byla pravda? Že by si maminka nevymýšlela?

„Promiň,“ začala jsem se omlouvat, „nikdy jsem neviděla, jak ty mouchy chytáte. Nevěděla jsem, že jsou pavučiny pro vás pavouky tak důležité. Jenomže co teď? Já se jich tady na hřišti bojím. A chci si tady dál chodit hrát.“

„Tak to asi umřu hlady,“ zakvílel pavouk a z očí mu vyhrkly další slzy.

Věděli jste, že pavouci mají nejen osm nohou, ale taky osm očí? Umíte si představit, kolik je to vody, když se tolik očí rozpláče? Je to fakticky veliká louže a malému pavoučkovi to v ní začalo pěkně klouzat. Rozjely se mu všechny nohy, každá jiným směrem. Na chvíli se roztančil, jak se snažil znovu chytit rovnováhu, nakonec se rozplácl na břicho a zůstal ležet ve vodě.

„Vypadá to, pavoučku, že se spíš utopíš, než pojdeš hlady,“ vložila se do toho maminka. Opatrně ho z kaluže vzala, položila mi ho do dlaně a začala něco hledat v tašce.

„Už neplakej,“ uklidňovala jsem toho malého pišišvora, „maminka určitě dostala nějaký skvělý nápad, jak by se to dalo vyřešit, uvidíš. Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Maruška.“

„Ahoj, Maruško, jsem Eda,“ představil se a konečně přestal brečet. Maminka mezitím našla, co hledala.

„Tady je to,“ podávala mi malou krabičku s obrázkem sovy na víčku. V ní bylo posledních pár kousků hrušky. Proč vytahuje moji svačinu? Pavouci přece ovoce nejí.

„Mami, ale ty jsi říkala, že pavouci papají mouchy, ne ovoce,“ nedalo mi to a musela jsem se zeptat nahlas.

„To je taky pravda, Májo. Hrušku spapej ty. Edu pak dáme do krabičky a převezeme ho na nějaké lepší místo, kde ti nebudou jeho pavučiny tolik vadit.“

Hned jsem věděla, kam to bude, a nemohla jsem se dočkat, až vyrazíme. Hodila jsem do sebe rychle hrušku a Edu jsem položila do prázdné krabičky.

„Teď tě musím zavřít, abys neuletěl. Pojedeme na kole, tak bude trošku foukat,“ vysvětlovala jsem mu, co se bude dít. „Míříme k babičce a dědovi na chajdu. Vydrž, není to daleko.“

Maminka mi nasadila moji cyklistickou helmu s pejsky, posadila mě do sedačky na nosiči a zacvakla pásy, abych za jízdy nevypadla. Nasedla na kolo, šlápla do pedálů a už jsme všichni tři frčeli, jak nejrychleji to šlo. Krabičku s Edou jsem celou cestu pevně držela.

„Babí, dědó,“ křičela jsem už od branky, „vezeme pavouka Edu! Bude vám tu chytat mouchy!“

Nad hlavou jsem mávala krabičkou, s pavoukem to uvnitř házelo sem a tam. Když jsem pak krabičku otevřela, byl chudák Eda celý potlučený a jaksi se motal. Jakmile zaslechl kolem dokola bzučení much, hned se vzpamatoval a pookřál.

„Dáme ho tam do rohu pod stříšku,“ navrhl děda a ukázal na venkovní posezení. Byl to výborný nápad, mouchy vždycky nejvíc otravovaly zrovna tam. Navíc je to vysoko, takže pavučina bude daleko ode mě.

Přiložila jsem krabičku s Edou ke kovové tyči, která drží střechu. Pavouk po tyči rychle vyšplhal nahoru a dal se do práce. Zavolala jsem na maminku: „Mami, já se chci podívat, jak Eda dělá pavučinku!“

Maminka mě zvedla a já jsem konečně na vlastní oči viděla, jak pavouk tká svou pavučinu. Eda měl nejspíš obrovitánský hlad, protože byl ohromně rychlý. Za pár minut měl hotovo. Schoval se do rožku a tiše vyčkával. Netrvalo to dlouho a v síti uvízla první moucha. A pak další. A další. Much tu bylo doopravdy hodně. Pavouk zářil štěstím.

„My se taky najíme, co říkáte?“ prohlásila babička a přinesla oběd. Mňam, řízky.

„Dobrou chuť, Edo,“ popřála jsem mu a šla si sednout ke stolu.

Na chatě byl od much na dlouho klid. Babička s dědou si nového nájemníka nemohli vynachválit. A Eda? Spokojenějšího pavouka byste těžko našli. Když jsem za ním po týdnu přijela, byl už tak vykrmený, že jsem ho málem ani nepoznala.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Komentáře: 2

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..