Jak jsme letěli do vesmíru

5 min. čtení

Než jsem se skamarádila s peřinou s kočičkami, spinkala jsem v takovém dětském spacím pytli s obrázkem pejska. Ten se jmenoval Punťa a nebyl to jen tak ledajaký psík. Měl raketu, skafandr a létal do vesmíru. Byl to opravdický kosmonaut.

Před spaním mi každý večer líčil, jak to ve vesmíru vypadá. Je tam naše Slunce, jen je o hodně větší, než vypadá na obloze. Kolem Slunce se točí Země, na které bydlíme, Měsíc a další planety. Hvězdy ve vesmíru vypadají taky obrovitánsky oproti těm tečkám na noční obloze. Párkrát prý Punťa zahlédl z dálky i mimozemšťany. Ti žijí daleko od nás v jiných galaxiích a vypadají jako žáby.

„Já chci taky letět do vesmíru. Vezmeš mě s sebou?“ zeptala jsem se jednou Punti.

„Víš, Maruško, já bych tě vzal velice rád,“ odpověděl mi smutně, „ale do mé rakety se nevejdeš. Ta byla postavená jen pro jednoho malého psa.“

Maminka si všimla, jak jsem z toho smutná, a tak mi hned druhý den vyrobila vlastní raketu. Jmenuje se po mně – Mája 19. Jedničku a devítku už poznám, ale nevím, co to znamená dohromady. Maminka říkala, že je to číslo devatenáct a taky rok mého narození. Raketa je žluto-červená s velkými kulatými okny, takže během letu krásně uvidím na celý vesmír. A protože ještě nemůžu cestovat úplně sama, je dost velká, aby se do ní se mnou vešli oba rodiče.

Už jsem se nemohla dočkat, až raketu vyzkoušíme a podíváme se do skutečného vesmíru. Byla jsem zvědavá, jestli je doopravdy tak úžasný, jak ho líčil Punťa, a jestli tam potkám nějaké nové kamarády.

Tatínek nám ještě obstaral skafandry. „To jsou takové speciální obleky do vesmíru,“ povídá, „bez nich bychom nebyli ti správní kosmonauti.“

Skafandry byly celé šedé a leskly se. Na zádech měly kufřík, z něho vedla hadička do přilby na hlavu, která byla zepředu průhledná. Nemohla jsem se dočkat, až si ho obleču a poletíme.

Pak to konečně přišlo a po obědě jsme odstartovali. Když jsme vyletěli, dostala jsem strach. Všechno kolem mě dunělo, vrčelo, celá raketa se třásla. Z okýnka jsem viděla jen rozmazané šmouhy. Seděla jsem mezi rodiči, oba mě drželi za ruce a vypadali, že se bojí úplně stejně jako já. Po chvíli rachot přestal a maminka povídá: „Podívej, Májo, kde to jsme.“

Přilepila jsem se na okýnko a nemohla jsem se vynadívat. Opravdový vesmír. Tolik hvězd! Tak moc jsem jich zdola na obloze nikdy neviděla. Pak jsem zahlédla něco velikánského. „Jaký balón,“ vypadlo ze mě, „a jaké má na sobě dírky!“

„To je Měsíc,“ smál se tatínek, „a ty dírky má od toho, jak do něho kdysi dávno naráželo vesmírné kamení.“

Otočila jsem se do druhého okýnka a objevil se další, ještě větší balón. Byly na něm modré a zelené fleky.

„Naše Země,“ říká maminka, „to modré jsou moře a oceány, to zelené lesy.“

Přemýšlela jsem o tom, kolik vody a stromů tam musí být, a rázem už jsme byli daleko od Země i Měsíce. Vyletěli jsme z naší galaxie. To je něco jako veliké město hvězd a planet. V celém vesmíru jich je spousta a doteď jsem je viděla jen na obrázcích.

Zrovna jsme se k jedné takové cizí galaxii blížili, když se kolem nás cosi mihlo.

„Co to bylo?“ ptala jsem se zvědavě.

„Vypadalo to na létající talíř,“ odpověděl mi tatínek.

Maminka dobře věděla, že se budu ptát dál, proto hned pokračovala: „To je takové létající auto pro mimozemšťany.“

Jen to dořekla, proletělo to kolem nás znova. V létajícím talíři jsem zahlédla dvě postavy. Byl to tatínek a holčička. Vzpomněla jsem si na Punťovo vyprávění, fakt byli celí zelení a vypadali jako žáby. Holčička na nás mávala a smála se, pusu měla od ucha k uchu. Taky jsem se usmála a zamávala jí.

Otočila jsem se k rodičům: „Mami, tati, já chci jít na návštěvu k mimozemšťanům.“

Maminka mě pohladila po hlavě: „Májinko, pomalu budeme muset letět zpátky domů na večeři. Holčička už taky určitě letí domů a půjde spát. Ale mám nápad. V neděli si uděláme výlet na celý den. Vyrazíme brzo ráno a poletíme přímo sem za tvoji novou kamarádkou.“

Najednou jsem ucítila neskutečnou únavu a začala jsem se těšit domů do postele. Tatínek to na mě poznal a prohlásil: „Na jedno odpoledne bylo zážitků až dost.“ Zmáčkl několik čudlíků, raketa se obloukem otočila a letěla zpátky k Zemi.

Zpáteční cesta uběhla rychle. Doma jsme zaparkovali raketu a pak jsem hned usnula, ani jsem nestihla povečeřet. A výlet za mou mimozemskou kamarádkou? O tom zase jindy.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Komentáře: 8

  1. Dobrý den
    moc se těšíme na další pohádku krásně se čte . Zdraví vás 2 děti kterým se to moc líbí .

  2. Děkujeme za napaditou a prima pohádku s mojí Natalkou… Už jsme letely málem taky, jak se nám to líbilo…

    1. Pohádka byla nádherná,syn byl unešeny a moc bychom si přáli pokračování.Děkujeme Matýsek s maminkou

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..