Jak se ze mě stala luční víla

5 min. čtení

Tentokrát vám budu vyprávět o svých oblíbených šatičkách. Vypadají jako rozkvetlá louka. Jsou plné červených a žlutých kytek, kolem nich poletují včelky a berušky. Jednou jsem si šaty oblékla a provlékla jsem se jimi na opravdovou louku plnou barevného kvítí.

Svět kolem mě se zvětšil, tráva mi trčela až nad hlavu. Připadala jsem si jako malá luční víla. Stála jsem u trsu fialových jetelů, za nimi vyčnívaly vysoké kopretiny a červenaly se vlčí máky. Mezi nimi cinkaly modré zvonky. Sem tam v trávě zasvítila žlutá pampeliška, ale většina z nich se dávno proměnila v bílé chmýří. Kolem dokola to hučelo, bzučelo a cvrlikalo.

Ze šatů mi vyletěla jedna včela. Vylekala jsem se, tak zblízka jsem ještě nikdy žádnou neviděla. A k tomu takovou obrovskou. Ani jsem se nehnula, jen jsem tiše čekala. Včely totiž mají žihadla, a když se bojí, můžou píchnout. To potom bolí.

„Ahoj, Maruško,“ zabzučela mi u ucha a uklidňovala mě, „neboj, já ti neublížím. Jsem Adélka a jsem tvoje kamarádka.“

Jen to dořekla, obklopil mě zástup zvědavých mravenců. Vypadali dost hrůzostrašně.

„Ani nás se nemusíš bát,“ povídá jeden z nich.

„Vypadáme pro tebe možná strašidelně, ale holčičky nejíme,“ rozesmál se druhý.

Adélka mi přeletěla k druhému uchu a říká: „Pojď za mnou, ukážu ti to tady. Vyprávěla jsem o tobě svým kamarádům a jsou na tebe moc zvědaví.“

Rozloučila jsem se s mravenci a vydala se do vysoké trávy za Adélkou. Ze čtyřlístku na mě mávala beruška. Mávla jsem jí taky, ale než jsem na ni stihla zavolat, nad hlavou se mi objevili tři motýli – dva bělásci a babočka. Poletovali dokolečka, nahoru, dolů, jako by hráli na honěnou. Zdálky se k nim blížil žluťásek. Za chvíli byli všichni čtyři u mě.

„Ty budeš určitě Maruška, že jo?“ vyzvídali.

„Vendelín, Kvído, Leopold a já jsem Oskar,“ představil všechny žluťásek. Pak mě Kvído a Vendelín chytili každý za jednu ruku a vyletěli se mnou vysoko nad zem. Mohla jsem tak celou louku vidět shora. Byla to nádhera.

Naráz k nám zespodu přiletělo něco nohatého. Houklo to: „Nazdárek,“ a zase sletělo dolů. Pak to vyskočilo ještě několikrát, jako na pérkách.

„To je Vincent, luční koník,“ bzučela mi do ucha Adélka a ukazovala dolů, „bydlí tam v té vysoké trávě hned vedle cvrčka Oty.“

Ota nejspíš zaslechl, že je o něm řeč, a hlasitě nám zacvrkal na pozdrav. Docvrkal a uslyšela jsem za námi hučení, jako když letí vrtulník. Hučení bylo pořád hlasitější, až bylo docela u nás. Nebyl to žádný vrtulník, ale Adélčin kamarád, čmelák Bruno. Chvíli letěl s námi, potom uviděl dole několik neodkvetlých pampelišek a už ho nebylo.

„Co je to tam dole?“ ukázala jsem. Adélka zamžourala za mým prstem.

„Matěj,“ odpověděla mi, „pojď, stavíme se za ním.“

Jen to dořekla, vrhla se střemhlav dolů. Motýlci se mnou hned za ní.

„Matěj je šnek,“ vyprávěl mi po cestě dolů Oskar, „bloumá celé dny po louce se svým domkem na zádech a moc toho nenamluví. Je to tak trošku kakabus. Však uvidíš sama.“

Těsně nad zemí mě pustili a všichni čtyři motýli rychle frnkli. Nejspíš se už nemohli dočkat, až zase budou pokračovat ve své hře na honěnou.

Dopadla jsem přímo před šneka. Lekl se a rychle se schoval do domku.

Zaťukala jsem na něj: „Matěji, pojď ven. Já jsem Maruška a nic ti neudělám. Chci se jen seznámit.“

Nic. Vzpomněla jsem si na tu říkanku o šnekovi, kterou mě učila maminka, tak jsem hned spustila: „Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dám ti krejcar na tvarůžky.“

Zafungovalo to. Matěj vystrčil nejdřív růžky, prošmejdil jimi okolí a pak opatrně vylezl celý. Zamračil se a zdlouhavě povídá: „Podívej, Maruško, tvarůžky nejím, ty smrdí. Říkám to všem pořád dokola, a vždycky se najde někdo další, kdo to s nimi na mě zkouší. A teď mě omluv, mám před sebou ještě velký kus cesty. Pořád mě někdo zdržuje.“

„Je to vážně morous,“ pošeptala mi do ucha Adélka, zatímco Matěj pokračoval v cestě a pomalinku se od nás vzdaloval.

„Májo, pojď se chystat na koupání,“ ozval se najednou z dálky maminčin hlas.

„Kupkání!“ vykřikla jsem a hned jsem byla myšlenkami úplně jinde. „Adélko, čekají na mě hračky kačky, žabák a želvička. Už musím jít. Tak zas příště.“

„Jasně. Vezmu tě k rybníku, když máš tak ráda vodu. Za vážkami a rybkami,“ slíbila ještě Adélka a vletěla zpátky do šatiček.

Vysvlékla jsem si šaty. Rázem jsem byla zase doma a už jsem se hrnula do vany, kde na mě čekalo další dobrodružství s mými kupkacími hračkami.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..