Bylo nebylo, za sedmi horami a sedmi dolinami byl velký hustý les. Nebyl to však ledajaký les. V tomto lese žila zvířátka, která uměla mluvit.
Byl to kouzelný les, o kterém lidé ani netušili. V tomto lese žila i malá srnka jménem Bambi. Byla to malá hnědá srnka, která byla trošku bázlivá. Objevovala přírodu a každým dnem natrefila na něco nevídaného.
Jednoho dne se vydala malá srnka jménem Bambi na toulky po lese. Popadané listí jí šumělo pod nohama a ona jen s údivem sledovala, jaké krásy její les ukrývá. Milovala objevování lesa a jeho kouzel. Na toulky po lese však nikdy nechodila sama. Vždy ji doprovázel její věrný kámoš zajíček. Jak se tak procházela lesem spolu se svým kámošem zajíčkem Skokánkem, stalo se něco nečekaného. Z bílé oblohy najednou začaly padat jakési bílé ledové chomáče.
„Co to je?“ zeptala se překvapeně, ale bázlivě malá srnka. Něco takového ještě nikdy neviděla. Bambi se vločkám snažila vyhnout, a tak mezi bílými chomáči jen nesměle poskakovala. Šedého zajíčka její tanec mezi vločkami rozesmál. Přiskákal k srnce a odpověděl: „Když přijde zima, z nebe padá sníh. Nemusíš se ho ale bát,“ vysvětlil jí Skokánek, když viděl, jak se Bambi snaží vyhnout vločkám. Bambi však vločky neznala, bylo to něco nového, čeho se bála. Sněhové vločky tančily ve vzduchu a stromy se leskly, jako by měly na sobě třpytivé ozdoby. Byla to první zima malé srnky a všechno pro ni bylo kouzelné a nové. Bambi sledovala, jak vločky zahalují les do krásné bílé pokrývky.
„Sníh je legrace, podívej!“ zvolal Skokánek a snažil se malou Bambi povzbudit, aby se sněhu nebála. Zajíček vytvořil ze sněhu malého sněhuláka. Bambi jen nevěřícně hleděla na jeho výtvor a pak na bílou oblohu. Jak dokáže z té bílé věci vytvořit něco takového? Opatrně do sněhuláka šťouchla a ten se celý rozpadl. „To jsem nechtěla,“ řekla smutně Bambi, když mu pokazila jeho sněhuláka. Zajíček se zasmál a hodil po malé srnce sněhovou kouli. „Mám strach. Co když mi tento zvláštní sníh ublíží,“ odpověděla nesměle. Zajíček vysvětlil srnce, že se nemá čeho bát. Příroda je náš kamarád a sníh přichází vždy v zimě kvůli tomu, aby nás chránil. A dají se z něj vytvářet i všelijací sněhuláci. Když nasněží, víme, že je to čas, kdy nás paní příroda obdařila svým bílým darem. Zahalila přírodu právě proto, aby si odpočinula a na jaře opět ožila. Je to čas, kdy máme odpočívat a být v teple v bezpečí. Po zimě přijde jaro a tehdy víme, že se les začne probouzet a měnit v krásnou kvetoucí krajinku. Srnka tomu nejspíš nerozuměla, ale pak si uvědomila, že má její kamarád pravdu. Bambi si nohama nahrnula sníh a zasypala malého zajíčka, který skákal mezi bílým sněhem. A tak dva kamarádi objevovali čáry paní přírody a její dar, sníh, který jim nadělila. „Je čas se jít schovat do tepla!“ zavolala maminka malé srnky. Slunce zapadalo a chlad se opřel do lesa, který byl pokryt velkou sněhovou dekou.
„Ale já si chci ještě hrát v tom kouzelném sněhu!“ volala Bambi. Maminka malé srnce vysvětlila, že ve sněhu si může hrát ještě celou zimu, ale je potřeba i odpočívat a načerpat síly na jaro. Když ale přijde noc, musí se schovat do tepla a najít si bezpečný úkryt. A tak se maminka, Bambi a zajíček Skokánek vydali domů. Ve svém úkrytu vystlaném slámou si Bambi lehla a sledovala, jak se les mění na něco kouzelného. Sledovala padající vločky a byla vděčná za první zimu, kterou se svou rodinou zažije, a těšila se na dobrodružství, která ji ještě v lese čekají.
Hezké